Historické střípky (52): Nemocnice na kraji města

„Nutnost dětských nemocnic všeobecně je známa a pociťuje se potřeba jich hlavně v době nemocí nakažlivých. Praha sama neměla až do roku 1891, než jedinou nemocnici dětskou, která byla v rukou německých. V roce 1891 zařízena byla malá  nemocnice dětská česká o 35 lůžkách, jež sloužiti měla účelům vyučovacím.“

V červencovém díle střípků dáme zase jednou vale Vinohradům a vydáme se k sousedům, na samý okraj Nového Města pražského, kde se nad barokním opevněním od počátku dvacátého století hrdě vypínaly budovy české dětské nemocnice, jako symbol všeobecného pokroku a rozvoje lékařství: „Počátek a myšlénka o založení české nemocnice dětské  spadá do roku 1887, kdy na popud zesnulého profesora Dra. Neureuttera sestavil se spolek ku zřízení a vydržování dětské nemocnice a chorobince v Praze. Týž spravoval nemocnici ve Viničné ulici až do roku 1902, kdy byly zbylé tam dítky 7. února převezeny do nového ústavu u Karlova. Nový ústav ten postaven obcí Pražskou, městskou spořitelnou pražskou a spolkem na oslavu 50tiletého panování J. V. císaře a krále Františka Josefa I.“ Snahy o vybudování pražské dětské nemocnice vycházely z poznání, že péče o dětského pacienta má oproti dospělým jistá specifika: „Vyžaduje-li dítko zdravé zvláštního již ošetření a zvláštní péče a nemůže-li býti samo na sebe odkázáno, tím spíše musí býti zvláště opatřeno, je-li nemocné. Samo dítko pak necítí se ve společnosti dospělých, namnoze nemocí rozmrzelých, volným, zvláště, vede-li se mu lépe, neboť stále někým, i třeba bezdůvodně, jest napomínáno, ve svém přirozeném veselí omezováno, volnější pohyby se mu zakazují, hračky se mu odpírají...“ V průběhu 19. století vznikly dětské  nemocnice v mnoha evropských městech, dříve než v Praze byly podobné ústavy založeny ve Vídni, Budapešti nebo dokonce i v Petrohradu.

Od vzniku ušlechtilé myšlenky které si dala za cíl vybudování moderní dětské nemocnice, do její realizace, uplynulo necelých 15 let. Stejně důležité jako finanční zabezpečení velkolepého projektu bylo také nalézt pro plánovaný nemocniční areál vhodný stavební pozemek, což se ukázalo jako nelehký úkol. Výbor svoji pozornost nejprve obrátil k pozemkům, které se uvolnily postupným bouráním novoměstských hradeb: „Výbor ve snaze získati nějaký pozemek pro dětskou nemocnici pomýšlel na část staveniště bývalé svatováclavské trestnice, na zahradu Koseovu, Kunerlovu, Helfertovu, pozemky při Slepé bráně. Ale vyjednávání se zcela a to hned v počátcích rozbila.“ Na vině byly často obavy majitelů okolních parcel, že nemocnice sníží cenu jejich stavebních pozemků: „Ani pozemky u Slepé brány nebyly ke koupi, ježto nastala obava, že by postoupením nějakého bloku na vystavění dětské nemocnice cena okolních bloků mohla klesnouti.“ Vhodných pozemků postupně ubývalo, ale shodou náhod padla koncem roku 1891 správnímu výboru do oka parcela v majetku pražské obce na planině nad Nuselským údolím: „Výhodnost tohoto bloku byla patrná, neboť leží na vrchu, ze tří stran jest a zůstane zcela volným, nalézá se na území pražském a přece jaksi mimo město, není vzdálen od středu města jako pozemky jiných dětských nemocnic, poloha jeho jest překrásná.“ Trvalo ovšem dlouhých pět let, než byl tento pozemek pro účely budoucí dětské nemocnice definitivně získán.

Projektu se ujal zkušený pražský architekt Karel Stark, který postupně podnikl několik studijních cest: „Architekt Stark, nejen že bezplatně po důkladném zvláštním studiu staveb různých moderních nemocnic potřebné náčrtky, ale uvázal se též bezplatně vypracovati v případě potřeby detailní plány, ano vydal se později do ciziny, by z vlastního názoru nejmodernějších staveb toho druhu čerpati mohl potřebné zkušenosti.“ Na konci července roku 1898 se začalo konečně stavět: „Na základě moderního hygienického stanoviska bylo zřejmo, že lze vzíti za podklad stavby toliko systém pavillonový, kde totiž pro jednotlivé třídy nemocí, hlavně nakažlivých, má sloužiti zvláštní budova.“ V listopadu 1898, kdy došlo za přítomnosti pražského arcibiskupa Schönborna ke slavnostnímu svěcení základního kamene, už stála hrubá stavba hlavní budovy. Na počátku roku 1902 bylo takřka hotovo: „Nemocnice stojí na pozemku ohraničeném ulicemi Táborskou o (nyní ul. Legerova) od strany Vinohradské, Sokolskou třídou, proti Karlovu ulicí Boženy Němcové a hradbami směrem k Nuselskému údolí. Stavěna jest moderně ve slohu pavillonovém, má šest samostatných, od sebe oddělených budov. Průčelím do ulice Boženy Němcové, s věžičkou z dáli patrnou, stojí budova hlavní pro nemoci nenakažlivé, v celku dvouposchoďová, pouze střední křídlo je třípatrové.“ Jednotlivé budovy dětské nemocnice s popisem jejich funkce muže ctěný čtenář spatřit na dobové pohlednici níže. Stejně tak pohlednici zaslanou kamarádce jednou z malých pacientek. V areálu se nacházely kromě nemocničních pokojů a operačních sálů také kliniky, ambulance a veškeré potřebné zázemí pro provoz rozsáhlého areálu: „Smutná jest též podívaná na rodiče, kdy v době převazů nesou chorá svoje dítka do ústavu, nebo za nepohody dováželi je v kočárku do ambulance. Pro rekonvalescenty povoleno ještě obcí Pražskou bezplatné používání sadů při ústavu směrem k ulici Horské položeného, který jest majetkem obecním.“

Areál dětské nemocnice musel o několik desítek let později ustoupit stavbě Nuselského mostu. Dětská nemocnice našla své zázemí hned vedle, v budovách zrušeného zemského nalezince, který byl vystavěn ve stejné době jako zbořená dětská nemocnic a je v provozu dodnes.

Osud tomu chtěl, že se několik „otců zakladatelů“, předních členů spolku pro zbudování dětské nemocnice, jejího otevření nedožilo: „Nejkrutší rány doznal spolek roku 1899 a 1900, kdy ztratil čtyři nejdůležitější a nejzasloužilejší členy: Předsedu, císařského radu Olivu, zakladatele, prof. Neureuttera, jeho nástupce prof. Michla a architekta Karla Starka. Ač s nevšední láskou lnuli k úkolu spolkovému a všechny své síly mu věnovali, přece jen se nedočkali díla, pro než pracovali a jež započali – nové nemocnice. I v poslední chvíli na dílo své pamatovali materiální podporou.“ Zmíněný profesor Neureutter odkázal spolku celý svůj majetek, profesor Michl velkorysou sumu 50.000  zlatých.“

Význam těchto ušlechtilých mužů ocenil i pamětní spis, který byl u příležitosti otevření nemocnice publikován v Almanachu královského hlavního města Prahy za rok 1902. V jeho závěru si můžeme přečíst následující: „Nechť dílo toto, které hlásá vděk a lásku král.  hlavního města k jeho mocnáři, jakož i lidumilného ducha, kterým je nesena správa obecní, a které se stalo pomníkem mnoha šlechetných mužů, zejména pak professorů dra Neureuttera a dra Michla, dochází povždy dostatečné podpory lidumilů a stane se v intencích zakladatelů pravým dobrodiním malých trpitelů!“