Představení Nastolení Libušino (Vyšehrad)

Málo známým, ale zato monumentálním a společensky nejednotně přijímaným počinem České obce sokolské bylo uvedení divadelního představení Nastolení Libušino. Konalo se při příležitosti mezisletových závodů v červnu a červenci roku 1923. Myšlenka uspořádat na vyšehradské skále velkolepou scénu byla již 16 let stará, ale teprve po válce se pořadatelskému odboru podařilo dotáhnout ji do konce. O tomto představení v té době mluvila celá Praha, a to pozitivně i negativně. V čem byl tento projekt oproti jiným scénám tak unikátní? Představení se odehrávalo na vyšehradské skále tyčící se nad Vltavou a diváci stáli a seděli dole pod skálou na ostrově Císařská louka a na druhém smíchovském břehu. V dobovém tisku se píše, že představení zhlédlo najednou až 30 000 diváků. Největší atraktivitou byly reflektory, které celou scénu nasvěcovaly z různých stran. Premiéra byla kvůli špatnému počasí přesunuta až na 28. června 1923 a celé představení mělo první týden v červenci několik repríz. Diváci nebyli jen z Prahy, sjížděli se z širokého okolí, pořádaly se sokolské zájezdy, zúčastnilo se i několik zahraničních delegací.

Začátek Libušina nastolení byl posunut až na 21:15, po průjezdu osobního vlaku po železničním mostě vedoucím ze Smíchova na Vyšehrad, aby nerušil vystoupení. Stejně tak byla pozastavena elektrická dráha do Podolí a plavba po Vltavě. V lodičkách mohli být jen pořadatelé z ČOS. Před a po představení jezdily speciálně označené parníky, které obecenstvo vozily z ostrova k Palackého mostu. Bylo výslovně zakázáno během hry „kouřit, přecházet a hlučet“.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Doplňovačka, červen 2023

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát

Nastolení Libušino pojednává ve čtyřech obrazech o Krokově smrti, tryzně za něj a Libušině věštbě slávy Prahy a jejím zvolení za kněžku. Hudbu složil dirigent a sbormistr Národního divadla Rudolf Zamrzla na libreto od Emy Destinnové. Ona sama vystupovala v roli Libuše vedle dalších operních pěvců své doby. Sbor měl přes 300 členů, převážně ze sokolských pěveckých kroužků. Doprovod obstarala vojenská kapela čítající 60 hudebníků. Představení proběhlo teprve až po vyzkoušení akustických podmínek v dané lokalitě. Ty dopadly sice příznivě, i tak představení uškodila velká vzdálenost od diváků, kdy vedlejší postavy byly těžko rozpoznatelné a text ne vždy dobře slyšitelný. I právě proto bylo divákům doporučováno obstarat si kukátka a text.

Scénickou výpravu navrhl J. M. Gottlieb. Na levé straně vyšehradské skály byla postavena maketa Krokova hradu, pod ní stálo jeviště, kde se odehrávaly veškeré scény. Střed zaujímala stará lípa, pod ní na zvýšených stupních oltář. Odtud vedla zeď k pravé části jeviště, kde stála tvrz a brána, kterou přicházely průvody sborů na scénu.

Zinscenování Nastolení Libušino bylo ve své době velice přelomové a unikátní, a proto se nevyhnulo kritice. Dílu byla vytýkána neúcta k lokalitě, která má být pietním místem, a ne divadlem. Obdobně se kritici negativně stavěli i k Zamrzlově hudbě, v níž byly slyšet prvky Smetanovy Libuše, čímž měly právě tuto operu znevažovat.

Dvě slavné operní pěvkyně

Vedle Emy Destinnové patří k našim předním operním pěvkyním i Jarmila Novotná. Narodila se v roce 1907 na Královských Vinohradech. Rodina Novotných byla aktivní ve vinohradském Sokole, kde v ochotnickém souboru Jarmila od útlého dětství vystupovala. Když Česká obec sokolská pořádala v roce 1923 Nastolení Libušino, v němž vedle profesionálů také účinkovali sokolové, dodal si Jarmilin otec Josef odvahy a poprosil Emu Destinnovou, aby si Jarmilu poslechla. Ta rozpoznala talent šestnáctileté dívky, která se následně stala její žačkou. O dva roky později již vystupovala v Národním divadle. Jako druhá po své učitelce se prosadila na scéně Metropolitní opery. Zemřela v New Yorku v roce 1994 a pohřbená je v Litni u Berouna.