Budova Urologické kliniky (Nové Město)

Lokalita, na které se nachází tato nemocniční stavba, se nachází prakticky na východním konci Nového Města pražského, těsně před bývalým opevněním. Na území mezi ulicemi Wenzigovou, Ke Karlovu, Apolinářskou a Sokolskou třídou vznikla v minulosti prakticky jen tzv. Kupecká nemocnice a domek čp. 459 z 18. století. V letech 1993 Karel Prager navrhl poblíž stojící centrální kotelnu.

Historie

Prvotní studii Urologické kliniky vypracovali počátkem sedmdesátých let 20. století Eva Růžičková a Vratislav Růžička, ale definitivní projekt pochází od Vratislava Růžičky a Borise Rákosníka z Krajského projektového ústavu. Budovu Urologické kliniky postavila v letech 1973 až 1976 rumunská firma Arcom. Na výzdobě této stavby se podíleli Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, František Jiroudek, Karel Souček, Arnošt Paderlík, Oldřich Oplt a Josef Kilián.

Popis

Objekt Urologické kliniky stojí na obdélném půdorysu, orientovaném východo-západně. Na patrovou podnož nasedá členěný kvádr, oddělený technickým patrem. Fasády člení vertikální sloupce pohledového betonu, mezi kterými jsou okna. Horizontálně probíhají pásy vlnitého hliníku. Nosná konstrukce je tvořena monolitickým železobetonovým skeletem s modulem 7 ,2 × 7 ,2 metrů. Hlavní vchod se nachází v ulici Ke Karlovu. Ve vstupní části do budovy se vyjímá rozměrná skleněná plastika s tématem rodiny od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové.

Autoři

Vratislav Růžička (1929–1990) nejprve studoval na Českém vysokém učení technickém, kde patřil k žákům Aloise Mikuškovice, a poté studoval u Jaroslava Fragnera na Akademii výtvarných umění. Patřil k významným protagonistům brutalismu a navrhoval působivé, ale z hlediska začlenění do historického prostředí často problematické stavby. Pedagogicky působil na Akademii výtvarných umění. Z jeho díla lze jmenovat sídliště v Žiaru nad Hronom, postavené v letech 1959 až 1967, sídliště U Tylova divadla v Kutné Hoře (1962 – 75), budovu Podniku zahraničního obchodu Merkuria v holešovické Argentinské ulici z let 1967 až 1971, projektovanou společně s Evou Růžičkovou, Vlastiborem Klimešem a Milanem Vaškem, dům Svazu výrobních družstev, zvaný Obchodní dům Družba, navržený s Vlastiborem Klimešem a Milanem Vaškem, a postavený v letech 1968 až 1975 na pražském Václavském náměstí, urbanistický plán sídliště v Modřanech (1969) , Výstavní pavilon, na jehož projektu spolupracovali Vladimír Mošna a Boris Rákosník, stojící na Sibiřském náměstí v pražské Bubenči (1972 – 1975), Centrální dispečink Dopravních podniků, navržený s Evou Růžičkovou a postavený v letech 1972 až 1978, nacházející se v nedaleké ulici Na Bojišti, Ministerstvo informatiky v žižkovské Havelkově ulici (1975) a pomník konce druhé světové války ve Vitějovicích, který vznikl roku 1985.

Boris Rákosník (1937–2001) absolvoval České vysoké učení technické a pracoval v Krajském projektovém ústavu v ateliéru Vratislava Růžičky, kde navrhl svá nejvýznamnější díla, a také jako hlavní inženýr města Beroun. Pedagogicky působil na Katedře architektury Fakulty stavební ČVUT.