Černá madona, Salmovská ulice (Nové Město)

Český sochař, ilustrátor a restaurátor Jakub Grec se narodil v roce 1981. V letech 1995–1999 studoval na Střední průmyslové škole keramické v Bechyni, v letech 2002–2008 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Je spoluzakladatelem spolku Pomníky obětem bezpráví, jenž si svým projektem Černé šeříky klade za cíl uctít, alespoň pamětními deskami, všechny oběti okupace počínaje srpnem 1968 a konče odsunem Rudé armády v roce 1991. Je restaurátorem a konzervátorem Nadačního fondu Kmentová Zoubek, který sídlí v atelieru Olbrama Zoubka v Salmovské ulici 7, tedy v téže ulici, v níž se nachází plastika Černá madona.

V  Salmovské ulici se nacházela barokní nika osazena kamennou sochou Panny Marie Karlovské z dílny sochaře Václava Matěje Jäckla z roku 1720. Tato socha se nyní nachází v podkruchtí kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého v Praze na Karlově. Barokní nika musela ustoupit v osmdesátých letech minulého století ubytovně zdravotního personálu. V té době vznikla v pravoúhlém lomení Salmovské ulice nová, betonová nika, která měla snad být osazena kopií původní sochy, ale v dobách budování rozvinutého socialismu bylo od tohoto plánu upuštěno. O vzniku nové plastiky Černé madony napsal Jakub Grec dne 10. srpna 2020 toto: „Dnes se nika střídavě zaplňuje odpadky všeho druhu, svého času v ní maloval své obrazy podivínský malíř, který nedaleko přebýval, a tradičně po svátcích vánočních slouží k odkládání stromků, které již svou úlohu a účel splnily. Právě tento jev mne v přemítání o pojednání niky inspiroval. Zabalený symbol Vánoc, pečlivě utažený v igelitu postával opřen v nice se svými zrzavými soudruhy. Připomínal figuru sevřenou v sebe samu. Tajemná černá mumie za zdí anatomického ústavu… Po patnácti letech úvah jsem se rozhodl. Černá Madona, jejíž původ v českých zemích taktéž není úplně zřejmý a provází ho domněnky, mne přenesla do vážnější roviny. Černé Madony byly historicky přiváženy ze zemí, kam se šířilo křesťanství, ale tyto figury s tmavými odstíny ve tváři a na rukou, často s figurou dítěte, byly často předkřesťanské modly znázorňující bohyně plodnosti. Zde se mi potkaly, ve snaze vytvořit figuru Madony, dva pohanské aspekty, vánoční stromek a modla z orientu.

Smysl: Navrátit místu Madonu – ochránkyni, pokusit se vytvořit současným jazykem a myšlením figurální sochu do prostoru, který zeje prázdnotou (když nepočítám odložené vrstvení nepotřebných věcí). V době, kterou nyní žijeme, se nabízí další konotace a úhly vnímání – od pandemie a nošení ochranných prostředků přes sochyborectví až po vztyčení repliky Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a korektnosti všeho druhu… To vše nechám na vnímání svobodného pozorovatele. A pouze skromně dodávám, že jsem řešil sochu z niterné potřeby.“