Vila továrníka Josefa Eismana

Historie:

Tato vila od architekta Stráníka je jedna z mála funkcionalistických vil nejen na Vinohradech, ale i v Praze 2. Vilu si nechal postavit továrník Eisman a svědčí o prosperitě jeho podniku, neboť dům stavěl počátkem třicátých let, tedy v době hospodářské krize. Továrna Josefa Eismana nebyla nijak veliká, byla umístěna ve dvoře jeho secesního domu v Lužické ulici čp. 1699, postaveného v letech 1913­–1914, a zabývala se výrobou elektrických svítidel, elektrických motorů a ventilátorů. Ovšem kancelář továrny sídlila v luxusní třídě Pařížské 9, tehdejší Mikulášské.

Popis:

Stráníkův projekt musel reagovat na náročný terén dané stavební parcely, která zaujímala vnitřek zatáčky klesající ulice Perucké. Architekt tedy umístil vilu do horní části zahrady ve tvaru kruhové výseče a otevřel ji k jihu dvěma nad sebou umístěnými velkými ­­– až skleníkovými – zaoblenými okny. Tyto „prosklené stěny“ působí velice elegantně, zvláště v kombinaci se sousedními pásovými okny, která mají výhled k jihozápadu. Podobně elegantně byl vyřešen zaoblený schodišťový rizalit, směřující k severovýchodu, respektive k usedlosti Vondračka. K jihovýchodní stěně jsou v prvním i v druhém nadzemním podlaží připojeny zaoblené balkóny. Nad patrem s výhledem do Nuselského údolí se nachází nezbytná funkcionalistická terasa – dobový zdroj slunce a zdraví. Celá budova má čtyři podlaží, z nichž jedno je mírně zahloubený suterén. Dispozice odpovídá typu centrální haly s přiléhajícím schodištěm, do které ústí všechny ostatní prostory. Již při návrhu bylo počítáno se dvěma oddělenými byty, neboť obě podlaží měla vlastní koupelnu i kuchyň. V nejvyšším patře byla navržena sušárna a žehlírna, v suterénu garáže, prádelna, kotelna a byt domovníka.

Architekt Karel Stráník:

Architekt Karel Stráník patřil k jedněm z prvních československých architektů, kteří mohli pracovat v pařížské projekční kanceláři Le Corbusiera. Sám velký architekt, vlastním jménem Charles-Édouard Jeanneret, napsal v dopise adresovaném spolku Mánes: „Mám velmi často v ateliéru české kreslíře. Našel jsem v nich cenné spolupracovníky, jsou živí, inteligentní a bystří.“ Karel Stráník (1899–1978) tam tehdy pracoval na pavilonu L´Esprit Nouveau a projektu „úlového domu“. Stráník zanechal vzpomínku, která dokazuje, že práce u Le Corbusiera nebyla jednoduchá: „Větší část chodby byla naše pracovna, nedělená, pouze s jakýmsi centrem, které tvořil malý bubínek s nesmírně dlouhou komínovou rourou, aby zesílila chatrné vytápění. Přirozeně jsme museli v zimě stále přikládat, aby nám nezmrzly prsty.“ Ale ani tato zkušenost nezabránila mladému architektu později aplikovat na svých samostatných projektech některé z Corbusierových Pěti bodů nové architektury: 1. dům na pilotech, 2. zahrada na střeše, 3. volný půdorys, 4. pásová okna, 4. volné průčelí. 

Vila Josefa Eismana je přiřazována k projevům českého neopurismu, kdy se vracela plnost bílých objemů ovlivněných Le Corbusierovým stylem. K nejryzejším příkladům přejímání těchto zásad však v Stráníkově díle patří vila v Černošicích z roku 1929, která je obdobou Cookova domu v Boulogne sur Seine nedaleko Paříže. Další stopu Corbusierova vlivu nalezneme v letním domě v Sázavě, který je variací na dům Ternisien, nacházející se taktéž v Boulogne sur Seine.

Obyvatelé Eismanovy vily:

Dům v Perucké měl i své slavné obyvatele. Žil v něm herec Jindřich Plachta, vlastním jménem Jindřich Šolle, který se zapsal i do dějin dětské literatury knihou Půčálkovic Amina. Jeho herecká kariéra začala v kabaretu Červená sedma a dále prošel Osvobozeným divadlem, Tylovým divadlem v Nuslích i Národním divadlem. K jeho nejznámějším filmovým rolím patří Habásko z filmu Muži v offsidu (1931) nebo profesor Matulka z filmu Cesta do hlubin študákovi duše (1939). Na průčelí je umístěna bronzová pamětní deska s portrétním reliéfem: Na paměť/Jindřicha Plachty/českého herce/1. 7. 1899 – 6. 11. 1951.