Rekonstrukce domů Záhřebská čp. 170/23 a čp. 244/25, (Vinohrady)

Okolnosti rekonstrukce

Oblast Vinohrad mezi náměstím Míru a Grébovkou byla v osmdesátých letech minulého století připravována k rozsáhlé regeneraci. Přestože projekty obnovy z ateliéru Ivo Obersteina byly již mnohem ohleduplnější než dřívější plošné demolice na nedalekém Žižkově, i zde se počítalo s částečným vystěhováním obyvatel, někdy i s úplnou náhradou objektu. Domy v Záhřebské ulici zastihl listopad 1989, který tento program ukončil, již vystěhované. Dům pak měl být přestavěn pro ubytování členů Senátu ČR. Projekt však byl přerušen a prázdné objekty léta chátraly, dokud je nezískal nový, britský investor, který je nechal proměnit v propojený obytně administrativní komplex. Autorem citlivého projektu je architekt Petr Franta, vinohradský rodák, který po návratu z exilu v Kanadě stačil již v Praze realizovat několik významných velkých staveb (především nový terminál letiště Ruzyně spolu s Michalem Brixem nebo obchodní palác Flora).

Popis objektů

Rekonstrukce činžovních domů v Záhřebské byla tedy v porovnání s takovými stavbami projektem poměrně drobným, neméně však náročným. Komplex sestával ze dvou uličních domů a dalších dvou spojených objektů ve dvoře. Uliční průčelí architektovou pietní obnovou získalo původní vzhled ve stylu francouzské renesance a manýrismu, ve kterém jej navrhl stavitel Václav Kaura roku 1890. Do rekonstrukce však Petr Franta zahrnul i puristické úpravy č.p. 170 architekta Václava Kopeckého z let 1934−1935. (Shodou okolností je Kopecký autor skvělé funkcionalistické budovy č.p. 596 v sousední Londýnské ulici, kde dnes sídlí ateliér Petra Franty.) Cenné na obnově průčelí je i to, že není pouhou kulisou maskující zcela proměněný centrální vnitřní prostor, ale nadále koresponduje s jeho dispoziční strukturou. Architekt totiž v objektech do ulice ponechal byty, a dům tak neztratil svou živou tvář. Rovněž oba vchody zůstaly na svém místě a podržely si svůj charakter, zatímco původní průjezdy do dvora byly proměněny: jeden ve vjezd do velké společné podzemní garáže a druhý v prosklený průchod k zadnímu objektu s kancelářemi. Celý komplex je vzájemně propojen krytým atriem, v místech původních dvorů. Toto nové srdce komplexu má příjemnou atmosféru chráněného místa, zalitého světlem, které proniká oválným proskleným stropem. Slouží jako recepce, ale i jako komunikační uzel, odkud lze vystoupat zalomeným kovovým schodištěm nebo vyjet proskleným výtahem k lávkám, které propojují jednotlivé trakty a umožňují tak i variabilní spojování administrativních prostor. Atrium je využíváno i pro výstavy výtvarných děl.

Sklo, kov, světlo a hladké plochy dvorních fasád vytvářejí tak překvapivý kontrast moderního světa v nitru tradičních měšťanských domů. Završením rekonstruovaných objektů – v obrazném i fyzickém smyslu – bylo vytvoření dvou netradičních prostorných bytů v nástavbách podkroví. Zejména byt-ateliér, připomíná loftové interiéry, jaké Petr Franta projektoval do starých průmyslových objektů v Montrealu. Převýšené prostory rozpínající se mezi konstrukcí krovu přes dvě podlaží jsou jen volně a nepravidelně členěné, takže zóny pro bydlení, práci a pracovní či společenská setkávání se navzájem překrývají a prolínají. Zvláštní efekty nabízí přímé osvětlení − převážně horní  −, které sem vstupuje dokonce i skleněnou podlahou terasy zaříznuté do střechy. Z terasy, kterou lze proměnit v mělkou vodní nádrž, je ojedinělý výhled na město.