Vladimír Hlavatý

Herec Vladimír Michael Hlavatý se narodil 29. října 1905 jako syn herců Pavly, rozené Fürstové, a Františka Hlavatého. Dům, kde se narodil, je v pražské čtvrti Holešovice, na protilehlém nároží bývalého Veletržního paláce, dnes sídla moderní sbírky Národní galerie. Svoje druhé křestní jméno dostal po svém strýci, inženýru Michaelovi Rechenovi, který stavěl železniční tratě na mostních pilířích, například na Semmeringu pod Vídní.

Rodiče se brzy po synově narození přestěhovali na Královské Vinohrady, do Koperníkovy ulice, protože Vladimírův otec František dostal angažmá v nově stavěném Městském divadle na hlavním vinohradském Purkyňově náměstí (nyní  nám. Míru), v sousedství krátce předtím postaveného kostela svaté Ludmily.

Tento obsah se nachází v jedné z našich her Doplňovačka, říjen 2025

Vyzkoušejte si Vaše znalosti v některé z našich her

Hrát

Vladimír měl od mala chuť na vystupování a ve filmu hrál už v raném věku. Otec František ale byl proti tomu, aby jeho syn v této dráze pokračoval. Řekl mu - „víš, teď ti můžu pomoct, ale až budeš stát na jevišti před diváky, nepomůže ti nikdo“. Byl by rád, kdyby si syn zvolil diplomatickou dráhu. Zřejmě si vybavoval, jak těžké jsou herecké začátky a nechtěl, aby syn takovými zkušenostmi procházel.

Mladému Vladimírovi ovšem nebylo nic tak vzdáleného, jako praktická politika. Zajímal se  společenské věci a historii, ale diplomacie mu nic neříkala. Nedbal rodinné rady a v šestnácti letech zběhl z gymnázia k divadlu. Začal u hereckých společností a nějaký čas trávil u ředitele Langera v nuselském divadle Na Fidlovačce, což byla napůl operetní scéna. Absolvoval hereckou stáž ve vídeňském studiu režiséra Maxe Reinhardta. Ze svých prvních zkušeností později přidal jednu příhodu z hereckého života do sbírky povídek, nazvané „Za oponou“.

Tři roky strávil u divadla v Českých Budějovicích a pak rok v plzeňském souboru Městského divadla. V roce 1929, když mu bylo třiadvacet let, nabídl mu angažmá dr. Jan Bor v Městském divadle na Královských Vinohradech. Když mladý herec nastoupil, někteří  nepříliš přátelští starší kolegové mu zkoušeli házet „klacky pod nohy“, ale Hlavatý si po zkušenostech z kočovných společností uměl brzy získat respekt.

Vedením divadla byl z rozhodnutí správní rady pověřen dr. Jahn, modernistický intelektuál, který v dramaturgii prosazoval avantgardní repertoár. Bohužel se brzy začaly šířit šovinistické tendence, jež byly ovlivněny situací v sousedním Německu a postihovaly i průběhy divadelních večerů. "Při nějakém představení vstal v publiku jakýsi pán, otočil se do hlediště a dal se do křiku - „tohle tady přece nebudeme poslouchat“ a snažil se dál narušovat divadelní večer", vzpomíná na vyprávění svého otce Jan Hlavatý. Takových incidentů bylo víc a dr. Jahn nakonec na svoji ředitelskou funkci rezignoval.

Vladimír Hlavatý byl po svém nástupu na Vinohrady jevištním kolegou svého otce ještě čtyři roky. Pracoval s dobrými režiséry a v divadle se mu dobře dařilo. Bydlel stále u rodičů v Koperníkově ulici a pokud nezkoušel v divadle, scházel se s přáteli v blízké restauraci Hlavovka, nebo v kavárně na Valdeku. Tam se scházela vinohradská kulturní společnost, ale i hodně lidí mimo ni. Herci, režiséři, spisovatelé, redaktoři, umělečtí kritici, výtvarníci i hudebníci. "Tam se můj táta seznámil se svojí pozdější manželkou, rovněž vinohraďačkou, Jiřinou Alferiovou. Maminka na tato setkání často vzpomínala" dodává Jan Hlavatý.

Jednou jsem se otce zeptal - „jaká byla tvoje nejlepší sezóna v divadle?“. Táta mi hned odpověděl - „asi v roce 1937, to jsem hrál samé hlavní role“.

Vladimír Hlavatý začal učit na herecké konzervatoři, zprvu studium rolí. Vyučoval celou mladou hereckou generaci a mnozí mu pak říkali „pane profesore.“ Škola sídlila v rozlehlé secesní budově v Trojanově ulici, blízko Karlova náměstí a protože měla statut střední školy, nacisté ji za války nezakázali a nepostihl ji osud všech vysokých škol na českém území.

Hned po skončení II. světové války byla založena Akademie múzických umění, na níž otec pokračoval ve výuce dalších mladých adeptů dramatu, z nichž mnozí pak byli jeho partnery na vinohradském jevišti. Učil opět studium rolí a pak líčení, což byl jeho „koníček“.

Na dva roky se vzdálil Vinohradskému divadlu, protože dostal nabídku  hrát v bývalém Deutsche bühne, dnešní Státní opeře. Scéna byla pojmenována Divadlo 5. května a otec tam měl přislíbené krásné role. V Hamletovi hrál titulní postavu. Bylo to v roce 1946 a tehdy v březnu narodil syn Jan.

V roce 1947 se Vladimír Hlavatý vrátil do Vinohradského divadla. Pak přišla padesátá léta ,  kdy divadlo převzala armáda. Na repertoáru se objevovala budovatelská témata a bojovalo se. Takřka večer co večer zněla nejen divadlem, ale i okolními domovními bloky střelba a scénické výbuchy. Obyvatelé Vinohrad protestovali, že nemohou v noci klidně spát, protože náplně představení je ruší.

Po letech se vinohradská scéna vrátila ke svému jménu. Čerstvou krev jí dodal v šedesátých letech dramatik a ředitel František Pavlíček. Jeho dramaturgický přínos znamenal obrodu. Bohužel sovětská okupace opět všechno zhatila a Vinohrady musely čekat na další vzkříšení až do listopadové revoluce roku 1989.

Vladimír Hlavatého neminuly ani role filmové nebo televizí a byly jich doslova desítky. Připomeňme si např. Pekař Jan Marhoul, Čas jeřabin, Osudy dobrého vojáka Švejka, Zuřivý reportér, Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni....

Rodina Hlavatých žila dlouhá léta na Novém Městě v Sokolské ulici 27.

Celou svou profesní dráhu popsal Vladimír Hlavatý v rámci možností v knižně  vydaných vzpomínkách „Monolog herce z Vinohrad“, kde vyjadřuje i svůj vztah k Novému Městu a Vinohradům. Zemřel dva dny před svými osmdesátými sedmými narozeninami, 27. října roku 1992.

(Pozn.: Zpracováno s využitím archivu rodiny Hlavatých)