Jarmila Líbalová-Kasalická (Vinohrady)

Jarmila Líbalová-Kasalická se narodila 23. srpna 1916 v Senohrabech, kde rodina pobývala na letním bytě. Otec Václav Kasalický pracoval jako magistrátní úředník. Matka Pavla, rozená Vávrová, pocházela z významné mlynářské i herecké rodiny a její bratři, tedy Jarmilini strýcové Karel a Jaroslav hráli mj. ve Vinohradském divadle.

Jarmila vystudovala architekturu na Českém vysokém učení technickém, kde k jejím učitelům patřili takové osobnosti jako Oldřich Stefan, Oldřich Blažíček, a především Antonín Mendl. Od roku 1939 Jarmila navštěvovala ještě jako mimořádná posluchačka přednášky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

Dne 4. listopadu 1939 se provdala v  chrámu sv. Ludmily na Královských Vinohradech za historika umění Dobroslava Líbala, s nímž měla tři děti: Martina, Veroniku a Dorotku. Až do konce života obývali dům čp. 1353/4 ve vinohradské Šubertově ulici, ale často též navštěvovala rodné Senohraby, kde obdržela dokonce v devadesátých letech 20. století čestné občanství.

První zaměstnání získala roku 1950 v R-ateliéru, součásti Stavoprojektu, z něhož se později vyvinul Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO), ale roku 1958 byla donucena po politických prověrkách přejít do podniku Vodní stavby, ale i odtud musela odejít a roku 1960 přijala nabídku z Hradce Králové, kde nastoupila do Městského stavebního podniku. Zpracovávala asanační plány Hradce Králové i Josefova a poté přešla do Stavoprojektu, kde se věnovala dokumentaci památkových objektů i projektování jejich rekonstrukcí v oblastech Východočeského kraje.

Roku 1965 začala pracovat v nově založeném Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody, kde zpočátku působila jako vedoucí oddělení historiků umění a později ve funkci vedoucí oddělení památkových architektů. Pro začínající mladé památkáře, kteří u ní pracovali, se stala životním i profesním vzorem a v té době se též účastnila vědeckých konferencích i kulturních akcí, z nichž je možno vyzdvihnout mezinárodní sympozium Praha 1860–1960 v Obecním domě a výstavu v budově Mánesu. U památkářů pracovala až do svého penzionování.

Z její samostatné architektonické činnosti lze především uvést projekt úpravy obřadní síně v  Novém proboštství na Vyšehradě, která se až do devadesátých let 20. století využívala hlavně pro svatební obřady. V osmdesátých letech také pracovala ve Středisku pro rozvoj obchodu a veřejného stravování, kde vedl ateliér její syn Martin Líbal.

Jarmila Líbalová však též napsala několik odborných prací, např s Miladou Vilímkovou Neznámý románský dům v Colloredo-Mansfeldském paláci čp. 189-I na Starém Městě pražském (1958), se svým mužem Dobroslavem následujícího roku Český Šternberk – Státní hrad a památky v okolí nebo Umělecké památky na Podřipsku. Naší městské části se týkal příspěvek Nové Město pražské a problémy jeho obnovy, který vyšel roku 1972 v periodiku Památková péče. S Dobroslavem později ještě sepsali článek Hradec Králové – sídelní tradice 11. století, který vyšel roku 1996 v časopisu Antique 6. Rovněž se graficky podílela na přípravě publikací svého manžela.

Jarmila Líbalová zemřela dne 15. listopadu 2005 a pochována byla v Pyšelích, nedaleko rodných Senohrab.