Klub fotografů amatérů na Královských Vinohradech

Přelom 19. a 20. století znamenal ve vývoji fotografie její rozšíření do sféry zájmové, tedy amatérské, což se odrazilo i ve spolkovém hnutí. V roce 1889 vzniká Český klub fotografů amatérů v Praze (známý jako Fotoklub Nekázanka), který bezmála 20 let soustřeďoval pražské fotoamatéry a razil cestu k zlidovění fotografie.

Snad růst města, zejména směrem ke dnešním Vinohradům , dobrý přiklad dobře prosperujícího prvého fotoklubu, či dost možná i pohnutky konkurenční daly vzniknout druhému pražskému fotoklubu, Klubu fotografů amatérů na Královských Vinohradech, předchůdci dnešního fotoklubu KFA Praha. Ustavující schůze nového fotoklubu se konala dne 7. 3. 1908 a členové se nejprve scházeli v restauraci U  Riegra v Šumavské ulici. Prvním předsedou fotoklubu byl zvolen Dr. Albert Keclík. Stala se tak druhým fotoklubem v českých zemích tehdejšího Rakouska-Uherska, a posléze i druhým nejstarším fotoklubem v Československu. Členská aktivita nezůstala jen u založení klubu. Již v následujícím roce se fotoklub přestěhoval do nové místnosti v Palackého ulici, která skýtala lepší pracovní podmínky a hlavně zde bylo možné připravit fotografie pro první výstavu. Konala se v roce 1911 v Rudolfínu a bylo na ni vystaveno 300 fotografií od 38 členů. Mezi vystavenými pracemi vynikaly zejména fotografie Ing. Aloise Zycha, spoluzakladatele a pozdějšího předsedy klubu, který se věnoval zejména aktům.

Fotoklub navštěvovaly výrazné osobnosti tehdejší fotografie, jako např. Fabinger, Funke, Jeníček, Koblic a jiní, které výrazně ovlivnily tvorbu členů a vytvořily určitou tradici v rychlém přejímání nejen technických novinek, ale i nových myšlenek a tvůrčích proudů do klubového života. V průběhu 20. let silně ovlivnil klubovou tvorbu Čechoameričan Dr. D. J. Růžička, který při svých návštěvách vlasti neopomněl navštěvovat vinohradský fotoklub. V roce 1936 byl Dr. Růžička jmenován čestným členem fotoklubu.
Významným v životě fotoklubu se stal rok 1929, kdy fotoklub přesídlil do nově vystavěného paláce Valdek  v Anglické ulici na Královských Vinohradech, kde si nechal zřídit prostory nejen pro klubovnu, ale též pro rozměrný ateliér, pracovnu, 9 fotokomor a místnost kustoda. Kvalitní program fotoklubu a jeho moderní vybavení se staly významnou součástí amatérského hnutí a v průběhu let se řada členů fotoklubu dala i na profesionální dráhu. Osud fotoklubu byl pochopitelně poznamenán událostmi za 2. světové války a zejména v  období komunistické totality, kdy vedení fotoklubu muselo čelit nejen tlaku zideologizované státní kultury, ale v letech normalizace i snaze zbavit fotoklub jeho tradičních prostor. Ve vedení fotoklubu, který po včlenění do struktury státní zájmové činnosti po roce 1948 působil pod hlavičkou Tatra Smíchov a později se stal součástí útvarů zájmové činnosti Ústředního kulturního domu železničářů, se však našli funkcionáři, jimž se dařilo uchovat tradiční styl práce v odborném vzdělávání členů a prosadit poměrně rozsáhlou výstavní činnost, a to nejen účastí na mezinárodních salonech, ale i při pořádání vlastních výstav. K nim je třeba přičíst i putovní výstavu pěti měst Pentaphot (Budapešť, Kodaň, Mnichov, Praha a Vídeň) v letech 1971 - 1973, která významně napomohla navázat a udržet kontakty se svobodným světem v dalších letech. Jednotné a cílevědomé vedení fotoklubu hájilo v úzkém manévrovacím prostoru pozice alespoň svobodnějšího tvůrčího vyjadřování fotografickým obrazem a nacházelo i spřízněné jednotlivce na různých úrovních státem řízené kultury, kteří s jistou odvahou minimalizovali dopady ideologie na amatérské kolektivy. Polistopadový vývoj přinesl fotoklubu možnost návratu k samostatné existenci jako občanské sdružení, prostory klubu v paláci Valdek zanikají při jeho rekonstrukcí (1990).