Historické střípky (42): Cihly místo hlíny (Vinohrady)

„Stavební ruch na Seidlově poli je zjev velmi radostný, jejž chutnati dovede jen ten, kdož ví, co se nás natrápil tento zakletý vzdorolán. Celá třetina kompleksu jest již v pohybu: vozí se, kope se, vyměřuje se. Ze staveb, jež se tu zbudují přijde nejprve na řadu sedm šestipatrových domů činžovních pro zaměstnance sdružené v Poštovní unii. Práce pokračují rychle, poněvadž pracuje se i večer, při světle umělém. Polovina objektu má býti odevzdána k používání v listopadu t. r. a další část v únoru 1924.“

V tomto díle střípků opět zavítáme na Seidlovo pole, obrovský pozemek uprostřed Královských Vinohradů, který jsme opustili krátce po skončení první světové války, v době, kdy se jeho majitelem stal vinohradský uzenář Emanuel Maceška. Vinohradský tisk ocenil, že pozemek získal místní podnikatel a noviny zanedlouho informovaly o údajných Maceškových záměrech: „Na části východní, u tržnice , zbuduje pan Maceška veliký obchodní dům s hotelem, biografem a celou řadou pronajímatelných místností obchodních i kancelářských. Přejeme podnikavému soukromníku, jemuž se podařilo oč dřívější správa obecní marně byla usilovala, při dobudování zbytku centra našeho města zdar!“ Po desetiletí ladem ležící pozemek se postupně začal probouzet k životu. Jako první byly zastavěny pozemky, které Maceška postupně rozprodal. Vinohradská veřejnost se zájmem sledovala, co všechno na obrovském pozemku nakonec vznikne: „Zastavění Seidlova pole, jímž se léta zanášela již předchozí správa obecní, znamená ukončení vývoje centrálních Král. Vinohradů a vyvrcholení jejich velkoměstského rázu.“ Mnohé původní plány a záměry s pozemkem se nakonec z různých důvodů nenaplnily a regulační plán schválený městský zastupitelstvem doznal postupně mnoha úprav: „V západní části zachována bude dnešní Seidlova zahrada v podobě parku orámovaného půvabně řešeným náměstím, v němž zakončí se ulice Brandlova.“  [dnes Římská].

Nezastavěné pole sloužilo začátkem dvacátých let především jako odkladiště domovního odpadu a všeho nepotřebného. Volnou plochu využíval občas i cirkus: „Seidlova pole využíti hodlají po cirku mnohé jiné jarmareční podniky, které neustávají obléhat obec se žádostmi za povolení k postavení střelnic, houpaček a kolotočů s flašinety, ba i anatomického muzea! Městská rada správně všecky tyto nenáležitosti šmahem odmítá.“ Psaly Vinohradské listy v říjnu roku 1921. Ve stejné době se ve veřejném prostoru stále více ozývaly hlasy, aby se na pozemku konečně začalo stavět: „Co je se zastavěním Seidlova pole? Tak ptá se kde kdo, ale nikdo, ba ani sám městský, respektive stavební úřad neví odpovědi. Zaslechli jsme dokonce hlasy, jež nepokrytě volají dokonce po nuceném vyvlastnění tohoto rozsáhlého pozemku.“ Na jaře roku 1922 už měly první stavební parcely nového vlastníka. Předzvěstí budoucích stavebních prací bylo kácení starých topolů, které pamatovaly Kanálskou zahradu. V tomto místě měla vzniknout budova státního nakladatelství Orbis: „Nejvyšší čas! Stát, jemuž patří dnes hořejší část pole, mohl by se již věru dáti do díla.“ Na konci roku 1922 noviny s radostí informovaly, že se zde opravdu zanedlouho začne stavět: „Konec Seidlova pole se blíží! Letošní sáňkování na Seidlovce jest tedy neodvolatelně poslední.“

Noviny měly zase jednou pravdu. V lednu 1923 se na stránkách vinohradského tisku můžeme dočíst o čilém stavěním v dolní části Seidlova pole: „Seidlovo pole rychle mizí pod krumpáči a motykami, které tu pracují na základech nových domů, mezi nimiž vedle domů družstevních projektována jest i Státní tabáková režie a Státní tiskárna Orbis. Kdo pamatuje staré Vinohrady , pohnut postál i nad topoly, jež podél Jungmannovy třídy na počátku pracích stavebních sklála sekyra.“ Z povrchu zemského měla zanedlouho zmizet také půvabná Seidlova zahrada, která se nacházela na západním konci pozemku, nedaleko Národního domu: „Seidlova zahrada, poslední zbytek prvotních Vinohrad, kvete letos naposled a to již jen z části, neboť značný její díl přibrán byl právě k území stavebnímu. Do krajnosti vzdorovala příboji stavebního ruchu; konečně v něm tone.“ Během stavebních prací nebyla nouze o nehody všeho druhu. Noviny informovaly například o pádu dělníka světlíkem do sklepa nebo o zřícení povozu do jámy při kopání základů jedné z budov. V roce 1924 se stavební ruch přesunul také na východní stranu pozemku: „Na Seidlově poli, zpola již zastavěném nebetyčnými domy činžovními, budí na východní straně, těsně při městské tržnici pozornost novostavba nezvyklých forem. Jako kostra nějakého mrakodrapu ční tu do výše spleť betonových trámců, příček a sloupků. Celkový tvar stavby jest nápadně úzký, zato do podzemí sahají dvě patra.“ Redaktora moderní vzhled budovy zjevně příliš neoslovil: „Budova tohoto charakteru a této úpravy nejnovější části našeho města vzhledu nepřidá, leží na dlani. Právem také se namítá, že budova povahy továrny do středu města nepatří.“

V červnu roku 1924 byly první budovy na Seidlově poli prakticky před dokončením: „Na Seidlově poli na Král. Vinohradech staví se o překot, takže bezmála již celé prostranství změnilo svůj prvotní vzhled. Budova poštovní unie má dokonce již svou facádu, která svým monumentálním rozvržením a decentní barevností působí velmi příznivě. Také nová budova Státní tabákové režie pilně se staví, aby před podzimem mohly se do ní nastěhovat nejen kanceláře, ale i příruční skladiště, jež se dosud nacházejí ve Štěpánské ulici.“  Ve stejné době se začalo stavět také na rohu tehdejší Fochovy třídy a Blanické ulice: „Nová monumentální stavba počala se v těchto dnech budovati na pozemcích bývalého Seidlova pole. Veřejná obchodní škola Grémia pražského obchodnictva.“  A za nedlouho se mělo začít stavět hned o kousek vedle: „Novostavba projektovaná profesorem Gočárem, státi bude v ulici Chocholouškově [dnes Slezská] na nároží ulice Blanické, proti Tabákové režii.“ A skončíme symbolicky, pádem jedné staré vinohradské zdi: „V Brandlově ulici [dnes ul. Římská] za městským divadlem padla ohradní zeď bývalé Seidlovy zahrady, která tuto ulici činila slepou, současně pak počal se bourati poslední zbytek téže zahrady, starý, typický domek v ulici Chocholouškově. Kdož pamatují dřívější vzhled těchto míst, ne bez pohnutí přihlíželi tomuto aktu, jenž znamená konec starovinohradských kuriozit, které tak dlouho hájily svůj teskný život mezi hradbami moderních činžáků.“