Historické střípky (41): Na elektrické dráze I. (Vinohrady)

„ Královské Vinohrady byly prvním českým městem, které pořídilo sobě elektrickou dráhu. Tato byla zpočátku pouze lokální, obstarávajíc dopravu osob od nádraží Františkova přeš Král. Vinohrady ke Flóře, později stala se okružní, spojujíc Žižkov s počáteční stanicí. Elektrickou sílu a pohon obstarávala vodárna vinohradská, která i dnes energii elektrickou dodává, začež elektrické podniky pražské příslušný obnos obci vinohradské hradí.“

Tramvaje byly od svého zavedení do provozu roku 1897 důležitou součástí vinohradské dopravy. Ani dnes si bez nich cestování nedokážeme představit. O významu tramvajové dopravy svědčí i to, že se v současnosti obnovuje spojení mezi Vinohradskou třídou a Václavským náměstím. Tramvajové koleje mají za několik let znovu vést také k budově Hlavního nádraží. Vedení tramvajových tratí v centrální části Královských Vinohradů může čtenář spatřit na přiloženém plánu města. Zachycuje stav okolo roku 1910. V našem vyprávění se zaměříme na vinohradský tramvajový provoz krátce před první světovou válkou, tedy v době, kdy již vinohradská elektrická dráha byla součástí Elektrických podniků král. hl. města Prahy: „Žehrá se velmi často na nedodržování jízdního řádu, a na přeplňování vozů takový počtem osob, že rychlý odjezd z jednotlivých stanic velmi tím se zdržuje. Na jednotlivých tratích, obzvláště na trati č. 11, vedoucí Jungmannovou třídou, (dnes Vinohradská) a na trati č. 1, vedoucí Palackého třídou (dnes Francouzská) doporučovalo by se rozmnožiti počet vozů, by, jak velmi zhusta se stává ,  i přes čtvrt hodiny na vůz čekati se nemuselo.“ Ve stejné době zároveň docházelo k dalšímu rozvoji tramvajové sítě. Tramvaj začala nově jezdit na Karlov, k  dětské nemocnici: „Tuto trať vedoucí ze Sokolské třídy pokládáme za zbytečnou, poněvadž na Karlov, a k dětské nemocnici jezditi bude velmi málo lidí. V ulici je passáž slabá, poněvadž je to slepá cesta, ústící na nuselské návrší. Patrně zavádí se tato passivní trať kvůli některým 'hlaváčům', kteří tam bydlí.“

Ale teď už vzhůru na palubu! Někdy nebyla v tramvaji nouze o krev, v našem případě naštěstí zvířecí: „Zřízenci propouští beze všeho do vozů elektriky i řezníky s mnohakilovými kusy, na něž si lehnou svými zády. Zřízencům měly by aspoň nějaké hadry býti dány k dispozici, by utírali hrozné mastné skvrny, ba i krev na lavicích tramwaye. Jak k tomu přijdou dámy, kteréž pak šaty svými vytírají nevědomky tuto nečistotu, která po kontrabandu na sedadlech zbyla?“ S čistotou byl často na štíru i samotný personál elektrických podniků: „Uniforem nových pravda není, ale tím není ještě řečeno, že se šat nemusí vůbec čistiti. Všimněte si vnějšku některé konduktérky. Neuvěříte, že takto může vystupovati žena, nota bene žena veřejně exponovaná.“ A u žen ještě chvíli  zůstaneme. Dámy cestující tramvají byly vyzývány, aby svými ozdobnými jehlicemi neohrožovaly spolucestující: „Konduktéři prohlížejí dámám klobouky a drdoly, zda-li v nich nemají proti předpisu dlouhé jehlice. Když na takovou dlouhou jehlici natrefí, dámě ji beze všeho z klobouku vytáhnou. Pak ji ale musí opatrovati, a při vystupování ji majitelce odevzdati.“  Noviny si z tohoto nařízení, jehož vymahatelnost byla poněkud problematická, dělaly škodolibou legraci: „Doporučujeme přeslavné správě elektrických podniků pražských, aby zřídila na zadní plošině vagónů garderobu s polštářky, do nichž budou dámy při vstupu do elektriky své jehlice odkládati, jako se při vstupu do muzea odkládají u portýrů hole a deštníky.“

Během samotné jízdy vznikaly přirozeně konfliktní situace nejvíce mezi průvodčím a cestujícími: „Došla nám stížnost na průvodčího, který měl minulý čtvrtek službu v motorovém voze č. 663 jedoucím směrem z  Korunní třídy do Karlovy [dnes Jugoslávská]. Dotyčný průvodčí osopil se hrubě na jistého pána, jenž doběhl právě k rozjíždějícímu se vozu, požádal o sečkání, aby mohl ještě nastoupit.“ Noviny uznaly, že tramvaj nemůže ve stanici čekat na každého cestujícího, ale po personálu elektrických podniků zároveň žádaly více empatie: „Nemůže snad býti žádáno, aby vozy elektrických drah čekaly na obecenstvo, protože by samozřejmě tím trpěla doprava. Nutno však žádati bezpodmínečně slušné zacházení personálu s obecenstvem, které není naprosto povinno nechat si líbiti různé hrubosti.“ Chování průvodčích se často odvíjelo i od štědrosti cestujících: „Také na nepěkný zvyk některých průvodčích, kteří dávají najevo rozdíl v chování se k pasažérům, kteří zaplatili pouze cenu lístku, je si zhusta stěžováno. Těmito způsoby chování si zřízenci elektrických drah sympatie cestujících rozhodně nezískají.“ V nemalé míře byly mezi personálem elektrických drah zastoupeny ženy: „Paní a slečny konduktérky na pražských elektrických drahách počínají si většinou velmi čiperně a důstojně. Jest však i značné procento těch, které pokládají zodpovědnou službu za zábavu. O pasažéry vůbec se nestarají, nýbrž shánějí v jízdě i na stanicích toliko známé přinášející jim pikantní vtípky.“ Některé zaměstnankyně dokonce během jízdy laškovaly s cestujícími. Zde svědectví jednoho pohoršeného občana, otištěné v únoru 1914: „Znám konduktérku, která si ve voze počíná jako v nějaké laciné vinárně. Okatě pozoruje mužské pasažéry, činí dvojsmyslné narážky a vtipy, ba nežinýruje se ani před dámami. Správa dráhy měla by provésti nenápadnou kontrolu svého ženského personálu a vymýtit to, co se dostalo do služeb provozu nehodného, nebo co řádné práce neschopno, propašováno bylo na místo konduktérské protekcí“

Kromě často přeplněných vozů a drzého personálu, museli cestující často řešit také problémy se špatně označenými přestupními jízdenkami. Na vině byl šlendrián na straně průvodčího: „Předně jest to nervosní chvat, s jakým zřízenec a průvodčí musí v takových návalech a plných vozech vydávati lístky a na dvou, popřípadě na třech místech každý lístek propichovati.“ V tomto zmatku často pozornosti personálu vozu unikli černí pasažéři, poctiví cestující s označenou jízdenkou se naopak často po přestupu na jinou linku nestačili divit: „Když pak pasažér přestupuje, a jede dál, lístku si nevšímaje, musí platit znova, nebo ho z vozu vysypou, neboť lístek už má označený. Pasažér ho sice neprojel, ale jak může dokázati, že mu konduktér propíchl lístek na nepravém místě a tak jej poškodil? A ještě za to huby dostane, neb se naň zle oboří konduktér na přestupné trati.“ Šťastnou cestu nejen elektrickou drahou!