Historické střípky (34): Šibřinky smutné i veselé (Vinohrady)

„Naše Šibřinky, které jsou střediskem nejen representace zdejšího obecenstva, ale i přední společnosti pražské, těší se co rok všeobecné oblibě. Dle zájmu jevícího se v celé široké veřejnosti, lze právem souditi, že leskem svým předstihnou šibřinky let minulých. Přípravné práce blíží se ku konci. V upomínku na Šibřinky obdrží dámy pěkný taneční pořádek. Mimo to vydány budou vkusné původní pohlednice.“

Uprostřed zimy se opět podíváme, jak se před sto i více lety bavili naši předkové, v tomto případě vinohradští Sokolové. Zavítáme na společenský vrchol zimní sezony, na  tradiční  sokolské Šibřinky, které se pravidelně konaly v lednu nebo únoru. V roce 1904 byly Šibřinky naplánovány na začátek února: „Letošní Šibřinky Sokola na Královských Vinohradech konají se jako každoročně ve všech dvoranách Národního domu již dne 6. února. Zábavní výbor pracuje ze všech sil, aby účastníky mile překvapil. Zároveň výbor upozorňuje, že vstupenka platí pouze pro toho, na jehož jméno zní. Část vstupenky se jménem u pokladny oddělené, musí každý uschovati jako legitimaci. Vstupenky jsou pro pány barvy růžové a pro dámy barvy bílé.“ Uprostřed plesových příprav však vinohradskou veřejnost jako blesk z čistého nebe zasáhla zpráva o úmrtí architekta a stavitele Karla Horáka, náměstka vinohradského starosty a především starosty vinohradského Sokola: „Dokonal po delším utrpení svůj plodný život, věnovaný blahu rodiny své a národu, jejž vřele miloval, v pátek 29. ledna  o 10. hodině večerní.“

Karel Horák (1861-1904) byl kromě Sokola aktivní v mnoha další spolcích a korporacích: „Nebyl mužem hlučných frází a pompésních tirád, neholdoval ješitnosti, netoužil po lesku popularity; pracoval v ústraní, pozvolně, krok za krokem, v tichu; posiloval a pobízel k práci, budil nadšení a vzlet – byl průkopníkem, jakých dnes v našem lidu jest již velice poskromnu.“ Vinohradští Sokolové nejprve zvažovali, že Šibřinky toho roku úplně zruší, neboť se měly konat pouhé čtyři dny po Horákově pohřbu: „Výbor dlouho uvažoval o tom, mají-li se Šibřinky vůbec pořádati, když tak těžký smutek dolehl na jednotu. Přípravy byly však již tak daleko, že jen s velkými ztrátami hmotnými bylo by bývalo lze od Šibřinek upustit.“  Nakonec akce proběhla. Tentokrát nebylo vybrané jednotné téma plesu. Návštěvníci tak přicházeli ustrojeni do kostýmů a pestrých masek, které představovaly zástupce národů celého světa, ale i postavy z říše pohádek: „Výbor veselí se nezúčastnil a vykonal jen v úboru smutečním svoji povinnost vůči obecenstvu. Po osmé hodině naplnil se velký sál množstvím hostí tak četným, že široké dvorany sotva stačily je pojmouti. Přišli representanti národů slovanských v krojích, Žaponci a Žaponky, víly, rusalky, Arabky, rokokové dámy, Carmen, pierotky, atd.“ Nakonec nad smutkem zvítězilo veselí a tanec: „O pravý, ryzí šibřinkový humor nebylo tu ovšem nouze; za zvuků kapely rozvířil se čilý tanec, nálada byla všeobecná, a tak se stalo, že veselí hosté měli se k odchodu teprve tehdy, když už svit návěžních hodin radničních počal se ztráceti v přílivu jitřních jasů.“

O dvacet let později, v lednu roku 1924, byly Šibřinky vinohradského Sokola o poznání veselejší. Změnilo se také místo konání. Nebyl to již vinohradský Národní dům, ale velký sál pražské Lucerny: „Šibřinky Sokola vinohradského těší se rok od roku stoupající pozornosti nikoliv již jen Vinohraďanů, nýbrž od té doby, co se pořádají v Praze, i vší velkopražské veřejnosti. Letošní ples byl tak navštíven, že veliký sál Lucerny sotva stačil.“ Ples toho roku proběhl pod názvem Bál v džungli: „Základní myšlenka, třeba hodně vzdálena a tuze málo sokolská, dala vznik bezpočtu masek a skvělé půlnoční scéně, která sama o sobě stála za podívanou. Naši podnikaví  Sokolíci a Sokolky obstarali si většinou celou složitou mašinérii plesovou sami a tak odnesli si nejen radost z vykonané práce, ale i slušný zisk hmotný, jenž připadne ovšem účelům jednoty.“ Díky zachovalému tanečnímu pořádku se můžeme jako mávnutím kouzelného proutku přenést do tajemné, potemnělé džungle těsně před ranním svítáním, kdy vládu od nebezpečných nočních šelem převzaly alespoň na pár prchavých okamžiků veselé opičí tlupy: „Vlahá noc v tropické džungli pod jejímž závojem odehrávají se vražd a násilí silnějších obyvatelů nad slabšími, chýlí se ke konci. Draví živočichové spokojeni úspěchy dnešní noci zalezli do svých doupat. Trvajícího dosud temna použil houf opic, seskákal ze stromů a oddal se laškováním a hrám pouze opičímu národu vlastním. Na východě objeví se prvá ranní záře věštící nastávající den.“ S východem slunce se na scéně, a zároveň na parketu, objevují noví aktéři: „Paprsky slunečními probuzené orchideje přivábí svojí opojnou vůní roj pestrých motýlů a různobarevných papoušků, kteří radost svoji z nového rána projevují dovádivými reji. Zlákáni jásotem přilétají kolibříci s rajkami a připojují se k veselícím se druhům…“ A naši účast na tomto jistě vydařeném plesu ukončíme citací z veršů, které do plesového programu vepsali neznámé dámě její ctitelé: „Mládí je květem žížnivým, jenž k oblačné výši se zvedá a život prchá jako dým a málokdy se předá. Tonda.“ A Karel k tomu ještě dodal: „U děvčat lesklá paráda, mi může vlézti na záda. Pro mě jest slastí nebeskou, jen český knedlík se švestkou!“

Doporučení: O Šibřinkách se dočtete i ve starším střípku: Z Belvederu na Olymp.