Historické střípky (25): Vinohrady ve sklenici I. (Vinohrady)

„Koho žena doma trápí – kdo svou hlavu v žalu ztápí – kdo je zamilován cele – do dívenky uzardělé, koho hmyz a tchýně souží – kdo po odpočinku touží, kdo se lidí mnohých bojí, křik kaňárů nevystojí, ani řeč papouška Koko – ten vzpomeň na Kuří oko! Koho život nějak mrzí, kdo se oženit chceš brzy a kdo šetříš na útratě – i ten, kdo chceš propít gatě a máš chuť na dobré pivo, pospěš k Oku – tam je živo!

Dnes si konečně zajdeme na jedno! Hospody, restaurace a kavárny byly odjakživa přirozenou součástí Královských Vinohradů. Byly důležitým centrem společenského života, poskytovaly prostory pro pravidelné setkávání místních spolků, živnostníků, uměleckých kruhů a samozřejmě široké veřejnosti. Během doby se měnil počet podniků, tak i jejich struktura. Například postupně zanikla většina vinohradských zahradních restaurací a lidových divadelních arén, které byly v 19. století oblíbeným výletním cílem Pražanů. Předměstská, takřka venkovská, krajina byla postupně parcelována a zastavována bloky činžovních domů a v nich, kromě jiných živností, nacházely prostory také nové vinohradské restaurace a hostince. Jedním z tradičních podniků byla od 19. století restaurace „U Možných“ na Tylově náměstí, která měla restaurační zahradu ve vnitrobloku: „Útulná zahrada U Možného byla v těchto dnech otevřena a pořádají se tam za příznivého počasí každou středu koncerty. Zahrada jest úplně znovuzřízena. Znamenité pivo z vinohradského Měšťanského pivovaru a plzeňský Prazdroj, jakož i výtečná kuchyně, shromažďují zde o koncertech i v ostatní dny četnou společnost.“

Hostince představovaly pro obec také vítaný zdroj příjmů. Poplatky byly různé, například za hudební produkci v podniku. Prodej piva v hostincích byl zatížen tzv. pivním krejcarem. Byla to obecní přirážka, poplatek který platili hostinští do obecní kasy z každého prodaného  litru piva: „Pivní krejcar, 1 krejcar z 1 litru piva, vybírá obec ve vlastní správě. Přirážka tato stihne každého konsumenta. Dle toho připadá na 1 obyvatele města 2 hektolitry piva ročně. Ježto pak dle posledního sčítání lidu jest dětí školou povinných a mladších 6 roků 25 ,5% obyvatel, lze čítati na 1 dospělou osobu průměrem 2 ,7 hektolitru piva ročně.“ Vskutku chrabrý výkon našich předků! Pro úplnost dodejme, že výše zmíněný údaj je vztažen k roku 1890, kdy na Královských Vinohradech dle sčítání lidu žilo 34.531 obyvatel. Základní představu o celkovém počtu vinohradských hostinců a jejich umístění nám dávají dobové adresáře. Například v roce 1912 bylo možné na území obce napočítat celkem 108 hostinců. Nejvíce, jedenáct hospod a restaurací, se shodně nacházelo v Korunní a Jungmannově třídě (dnes Vinohradská). V Palackého třídě (dnešní ulice Francouzská a Anglická) bylo těsně před první světovou válkou v provozu osm hostinců, stejně tak jako na dnešní Bělehradské, tehdy Havlíčkově třídě. Rozvoj vinohradského pohostinství následně pokračoval v éře první republiky. V roce 1935 můžeme v rámci obvodu Praha XII. (Královské Vinohrady) napočítat 168 hostinců a restaurací.

Zajímavý může být také bližší pohled na pojmenování místních hostinců. Názvy vinohradských hospod můžeme rozdělit do několika základních skupin. Mnoho hostinců neslo název po původní vinici, usedlosti, která se v daném místě kdysi nacházela: „Na Kozačce“ „Na Prkence“, „Na Kuchynce“, „V Kravíně“, „Ve Pštrosce“ apod. Další pojmenování se inspirovala historickými postavami a rovněž cílila na vlasteneckou notu návštěvníků: „U Riegra“, „U Havlíčka“ „U Mánesa“, „U Sokola“, „U Blaníka“ atd. Císař a král český Karel IV. měl na Vinohradech rovnou tři výčepy. Jiné podniky lákaly na dalekou exotiku. Žíznivý návštěvník tak mohl během večera zakotvit například v „Port Arturu“ nebo chvilku posedět dokonce až „Na severní točně“. O něco blíž to bylo do „Nizzy“, tedy jihofrancouzského města Nice. Další hostince tradičně odkazovaly na příjmení svých majitelů: „U Hoffmannů, „U Víšků“ nebo „U Trunečků“. Ochranu před hněvem manželek mohli hosté hledat „U Krakonoše“, „U Olympu“ nebo dokonce orodovat přímo „U Matky Boží.“ Spisovatel Bedřich Böhnel, který na Vinohradech bydlel, k tomuto tématu uvádí: „Královské Vinohrady zůstaly totiž věrny pověsti dobrého moku; odtud se vysvětlují názvy leckterých národních hospod: U kuřího oka, protože se tam chodilo tak často, až člověk z toho dostane kuří oka, Na faře, protože se tam pilo jako na faře, U zlatého litru, protože tam leckdo propil pár poctivých zlatek.“  S humorem sobě vlastním okomentoval také velký počet místních hostinců: „U nás je vlivem pijáckého rozpoložení obyvatelstva obyčejně jedna hospoda na tři domy, pekař na dva, řezník půltřetího, krejčí a švec, obyčejně konkurenti, a bydlí podvojmo v každém poschodí.“

A nyní je již čas se trochu napít. Jaké pivo se na Vinohradech pilo na počátku minulého století? Asi není překvapením, že vinohradským hostincům vévodilo pivo z místního Měšťanského pivovaru, který svoji první várku uvařil roku 1893. Důkazem budiž dávné inzeráty vinohradských hostinců. Restaurace se sympatickým názvem „U Chmelového keře“ roku 1903 nabízela: „Výčep výborného piva z Vinohradského pivovaru, obyčejného i černého. Dobře upravené obědy a večeře. Každou neděli zábava při pianě.“ Stejně tak tomu bylo v Brichtově restauraci „V Kravíně“: „V úctě podepsaný dovoluje si P.T. obecenstvu doporučiti útulnou svoji restauraci co nejvřeleji. Čepuji dobře vyležené vinohradské pivo obyčejné i černé (Královské). Chvalně známá dobrá a levná kuchyně. Spolková místnost k zadaní, kulečník, piano, jakož i útulná zahrádka s kuželníkem.“ Za dobrým  pivem a jídlem bylo možné vyrazit do vinohradských lázní, které se nacházely v Divišově ulici, tedy dnešní Italské: „Navštivte Volského restaurace ve Friedländerových lázních! V útulných elegantně zařízených místnostech čepuji chvalně známé obyčejné i černé pivo Královské a Plzeňský Prazdroj. Vždy čerstvé, chutně upravené, levné pokrmy.“ A skončíme jak jsme začali, tedy ve vinohradském hostinci U Kuřího oka, kde ovšem čepovali Staropramen: „Tam užiješ zlaté časy! Smíchovské Ti půjde k duhu – zazpíváš si v přátel kruhu: Smiřme se s tím osudem! Za sto let – tu nebudem!