Historické střípky (19): Zelené plíce města VI. Nešvary v sadech

„Když vídám u nás v sadech naše návštěvníky – často dle vzezření z tak zvaných lepších domácností – jak se oni chovají, jak okolí jich pobytu v parku vypadá, jak nezvedným dětem dovolují se zamazanými botami po lavicích šplhati, písek do trávníků házeti a odpadky i papíry po sadě rozhazovati, vždy si pomyslím: Když toto vše děje se veřejně před očima jiných bez hanby a beze studu, jak to asi v jejich domácnosti vypadá?“

S příchodem podzimu letos naposledy zavítáme do vinohradských sadů a parků. Tentokrát se zaměříme na to, jak se v nich chovali naši předkové. Bohužel docela podobně jako mnozí návštěvníci dnes. Jak naznačuje úvodní zamyšlení z pera nám již známého městského zahradníka Leopolda Baťka, nebylo chování mnohých návštěvníků úplně nejvhodnější. Leopold Batěk se na jaře roku 1913 vrátil z rozsáhlé studijní cesty po parcích a zahradách. Postupně navštívil Anglii, Belgii, Nizozemí a Německo, a mohl tak srovnávat: „V čem pak jest cizina zvláště před námi? V opravdové lásce a porozumění pro krásu přírody a pro její zachování. Na celé své cestě nenašel jsem v ohromných oněch sadech, jež jsem shlédl, nikde toho přímo zvířeckého vandalismu, jehož jsme u nás téměř denně svědky. V cizozemských parcích neviděl jsem nikde strážníků, a přece vládl všude vzorný pořádek.“ Panu Baťkovi vadila mimo jiné netečnost slušných návštěvníků sadů: „Naše obecenstvo je k ničení parků buďto netečno nebo netroufá si z pohodlnosti ničeho říci. Odváží-li se zřízenec sadů, neschází častokrát mnoho a byl by bit!“

Vrchní vinohradský zahradník měl spadeno hlavně na dětské návštěvníky, kteří během svých her často decimovali květinovou výzdobu a trávníky: „A ty děti v našich sadech! Nejoblíbenějším jejich vyražením je házeti míč do záhonů květinových a opět proň běhati. Že často obruč ocitne se mezi kvítky a řadu jich poláme, nikomu nevadí.“  Dětskými hrami trpěly také sadové cesty a lavičky: „Ještě milejší zábavou malých dítek jest vyhrabovati dolíky v cestách a v přítomnosti rodičů (!) rozmazávati mokrý písek nebo prsť po nově natřených lavicích.“ Leopold Batěk navrhoval dle praxe v západní Evropě vyhradit část lavic v parku pouze dospělým návštěvníkům: „Staří lidé a pacienti mají všude v Anglii svá místa v parku zajištěna. Ne jako u nás, kde není možno k lavicím pro barikády z dětských vozíků se dostati.“ Na černé listině pana Leopolda Baťka byli také psi, kteří často vedle svých páníčků „vysedávali“ na parkových lavičkách: „Toť je hotová neslušnost. Je-li někomu pes milejší než člověk, nechť si svého čtvernožce doma nechá váleti po divanech a postelích, ale obtěžovati zvířetem návštěvníky sadů, a znečistiti jím lavice, jest nezpůsob.“

A jaké byly tehdy další způsoby poškozování vinohradských sadů? Věru pestré. A opět byly na vině dětské hry: „V jarním období je to hra dětí kuličkami. Nepatrný důlek v cestě, jeden kamínek štěrku, vedle jiný, deset, sto, ba tisíc důlků po cestách v sadech. Přijde déšť, řítící se vodou se důlky rozšiřují, tvoří se nesrovnalosti, až konečně cesta utrpí. V létě shrabují dítky rády písek na hromádky, nabírají jej do kbelíčků a sypají jej do dlážděných vodních svodů, čímž je ucpávají.“ Děti také velmi rády házely písek a kamínky do trávníku, v tom případě hrozilo mimo jiné poškození sekacích strojů: „Ještě hůře však jest, když dítky házejí kámen a písek do pažitu. Kámen zapadlý do trávy při sekání strojem často poškodí ocelový nůž, ba i roztrhne dokonce celý žací stroj, z čehož vzniká veliká škoda peněžní i pracovní.“  Na dětské návštěvníky sadů měl samozřejmě dávat pozor jejich doprovod, ovšem stejně jako dnes byla realita často jiná: „Nejsmutnější jest, že ke všemu uvedenému opatrovníci dítek klidně přihlížejí, ba mnohdy děti k nepřístojnostem přímo navádějí. Máme-li své děti sebe radši, nesmíme nikdy trpěti, aby znečisťovaly neb poškozovaly veřejné zařízení! Co netrpíme ve svém, netrpme dětem ani ve veřejném.“

Důležitou součástí městské zeleně byla také uliční stromořadí. Stromy si od lidí i tehdy vytrpěly své. Velkým problémem bylo například udusávání půdy kolem stromů: „Ubohé naše stromy, jimž místo ve vzduchu i zemi tak skromně jest vyměřeno, které trpí špatnou atmosférou velkého města, nedostatkem světla atd. Malá plocha kol kmene stromku ponechává se volná, aby vzduch a vláha nakypřením země přístup měly ke kořenům. Sotvaže však zřízenci půdu zkypří, přiženou se děti, chytí se za stromek a skáčí po nakypřené zemi, až je opět jako mlat, a navíc často jest stromek kymácením v kořenech uvolněn.“ V dnešní době stromy v ulicích opakovaně čelí nájezdům parkujících automobilů nebo bezohledné jízdě popelářských vozů, před sto lety je pro změnu poškozovaly stěhovací povozy: „Stěhovací povozy často zajíždějí těsně ke stromům, a buď odřou kmen, nebo polámou větve a korunu.“ Časté bylo také znečišťování trávníků a parkových cest domovním odpadem: „Jiný nešvar jest odhazování balíčků popelu a odpadků, které posluhovačky odnášejí z domů a v sadech pohazují na cestách a do trávníků. Činí tak zpravidla chudé ženy, z pohodlí nebo z nevědomosti.“ A nakonec dejme ještě jednou slovo vrchnímu městskému zahradníkovi, panu Baťkovi: „Jsem přesvědčen, že více lásky k sadům a více pozornosti zamezilo by mnoho zla. Sady odporučují se ochraně obecenstva. Proto vidíme-li někoho nepřístojnosti páchati, jest naší přímou povinností napomenouti jej.“