Zikmund Lucemburský

Zikmund se narodil 14 února 1368 v Praze, v některých zdrojích je ovšem uváděn Norimberk. Jeho otec ,  Karel IV. ,  patřil k nejvýznamnějším panovníkům středověku a matka, Karlova čtvrtá manželka Alžběta (Eliška Pomořanská), pocházela z Pomořan. Zikmund byl druhorozeným synem po starším Václavu IV. Jméno dostal po svatém Zikmundovi, uctívaném českém patronovi, a stal se velmi vzdělaným, neboť mluvil sedmi jazyky, i společenským mužem a měl zálibu v rytířských turnajích.

Roku 1378 se Zikmund stal po Karlově smrti braniborským markrabětem a desetiletého jej poslali na několik dalších let do Uher a v roce 1381 ho bratr Václav poslal do Krakova. Dne 15. listopadu 1385 si vzal za manželku Marii Uherskou (1371–1395), získal tak trůn a následně se nechal 31. března 1387 v Stoličném Bělehradu (Székesfehérváru) korunovat uherským králem. Na tomto trůně se udržel celých 50 let.

V září roku 1396 Osmané porazili u Nikopole křížovou výpravu, ale Zikmund se zachránil, neboť přeplul lodí po Dunaji k deltě a přes Černé moře se na benátské lodi dostal do Konstantinopole, kde jej s královskými poctami přivítali jako hosta císaře Manuela. Poté se přes Turky obklíčené Dardanely, i se zastávkou na Rhodu a v Dubrovníku, dopravil do Splitu a odtud odjel přes Knin a Križevce až na jihovýchod Uher a v březnu roku 1397 dorazil do Temešváru.

V listopadu 1405 se oženil s Barborou Celjskou (1392–1451), se kterou měl dceru Alžbětu (1409–1442) pozdější manželkou Albrechta II. Habsburského (1397–1439).  Roku 1411 Zikmunda zvolili německým králem, v té době znovu zastavil Braniborsko, tentokrát norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech. Roku 1416 se vydal do Anglie a přijel do Londýna.

Poté, co v srpnu 1419 zemřel český král Václav IV., stal se Zikmund jediným právoplatným dědicem Českého království, ale situaci zkomplikovaly husitské války, které vypukly po upálení Jana Husa roku 1415 v německém městě Kostnice.

Jako římský král se totiž samozřejmě snažil o odstranění papežského schizmatu, který se ještě více zkomplikoval po koncilu v Pise a poté, co v květnu 1410 zemřel papež Alexandr V. přiměl Zikmund Jana XXIII., aby svolal nový koncil právě do Kostnice. Koncil rozhodl o abdikaci všech tří papežů a jako nového papeže zvolil 11. listopadu 1417 Ottu Colonnu, který přijal jméno Martin V.

V březnu 1420 došlo za Zikmundovy přítomnosti ve Vratislavi k vyhlášení křížové výpravy proti kacířským Čechám a koncem května oblehl s velkým křižáckým vojskem Prahu. Sice utrpěl porážky v bitvách na Vítkově (14. července) i v bitvě U Vyšehradu (2. listopadu), ale stačil se mezitím nechat korunovat českým králem, neboť držel ve své moci Pražský hrad. To mu nakonec nepomohlo, protože sněm, který se sešel na jaře 1421 v Čáslavi, ho jako krále nepřijal. Lépe však dopadl na Moravě, ve Slezsku a Lužici, kde ho šlechta uznala.

Roku 1431 započal Basilejský koncil, ve kterém se Zikmund velmi angažoval. Protagonisté pozvali na jednání husity a následná jednání mezi kališníky se zástupci koncilu charakterizovala snaha dovést výsledky k úspěšnému konci, tedy převést text kompaktát do listinné podoby. Jako basilejsko-ferrarsko-florentský koncil trval až do roku 1445.

Dne 31. května 1433 jej papež Evžen IV. korunoval na římského císaře a po bitvě u Lipan se mu vylepšila situace v českých zemích. Vyhlášení kompaktát proběhlo 5. července 1436 a poté následovala jednání o podmínkách přijetí císaře za českého krále. K jeho slavnostnímu přijetí v ceremoniálu na jihlavském náměstí došlo 14. srpna 1436. Následujícího roku na Svátek svátostí, který se konal 12. dubna, celebroval  biskup Filibert z Montjeu za účasti císaře i královny slavnostní mši v kapli Božího těla na novoměstském Dobytčím trhu, dnešním Karlově náměstí. Poté se veřejně ukazovaly a v jazyce latinském, českém, německém i maďarském popisovaly jednotlivé ostatky. Též byly v těchto jazycích přečteny texty kompaktát a následně vtesány do dvou kamenných desek, upevněných v kapli.

Poslední slavný Lucemburk zemřel ve Znojmě 9. prosince 1437 na své cestě do Uher a pohřbili jej do katedrály ve Velkém Varadíně. Přestože Zikmunda česká veřejnost dlouhodobě vnímala negativně, což způsobil hlavně jednostranný pohled na husitské války, tak mu nelze upřít velký panovnický a diplomatický talent.