Gustav Hilmar

Narodil se jako Gustav Černý ve vesničce Podlázky na Mladoboleslavsku do rodiny vesnického fotografa. Od dětství byl výtvarně nadaný, stejně jako jeho starší bratr Bedřich, který se stal uznávaným malířem. Gustav vystudoval pražskou reálku a jediná návštěva Národního divadla, kdy viděl Eduarda Vojana v roli Hamleta, změnila jeho osud. Přihlásil se do dramatické školy k herci Karlu Želenskému. Následně v létech 1912 - 1915 působil v plzeňském divadle, 1920 - 1922 hrál v Brně, 1922-1926 v Ostravě. Na svůj věk vždy působil dospěleji a získával proto role charakterních a mužných hrdinů.

Po mobilizaci a vypuknutí 1. světové války zažil Gustav Černý těžké chvíle. Ocitl se v továrně. V hluku, prachu a ve výparech z benzínu dřel u soustruhu a vyráběl šrapnely, které zabíjely lidi, což těžce psychicky snášel. Kovový prach mu dráždil plíce a po jednom ze záchvatů kašle bylo zjištěno, že trpí nemocí té doby, tuberkulózou. V těžkém stavu skončil v sanatoriu. Vzpomínal na milované chvíle v divadle a netušil, zda se na jeho prkna ještě někdy vrátí. Z možnosti hrát byl vyřazen na celých pět let.

Vznik Československa otevřel Gustavovi nové možnosti a od roku 1920 opět hrál, již pod jménem Gustav Hilmar. Po hraní v Brně a v Ostravě se v r. 1926 na dlouhých 24 let stal členem souboru Městského divadla na Vinohradech. Byl zde jedním z pilířů činohry. Většinou hrál postavy kruté, tvrdé a nelítostné, ačkoliv sám takový nebyl. Od roku 1950 se díky reorganizaci divadelnictví ocitl v Městských divadlech pražských a setrval zde až do důchodu, do kterého odešel v roce 1959.

Gustav Hilmar dostal příležitost projevit svůj talent i ve filmu, kde ho však zastiňovali jiní herci v roli milovníků. Jeho první rolí byl v r. 1926 dělník ve sklárně v němém filmu Román hloupého Honzy. V dobách zvukového filmu hrál především vedlejší postavy továrníků, rázných tatínků, přísných profesorů nebo úřadníků. Připomeňme si roli továrníka Záhorského v komedii Eva tropí hlouposti nebo otce studenta Vaňka v Cesta do hlubin študákovy duše. Získal však také charakterní role, například profesora Vandase ve filmovém dramatu Vyšší princip. Ve skutečném životě byl Gustav Hilmar laskavým člověkem a oporou pro mladé nezkušené herce. Hrál přibližně v 70 českých filmech a působil i jako herec rozhlasový.

V roce 1955 získal titul Zasloužilý umělec, v roce 1961 natočil o jeho životě medailon Bořivoj Zeman. Poté, co Gustav Hilmar ukončil svoji hereckou kariéru nadobro, věnoval se svým dalším uměleckým vášním, sochařství a malování. Ve svém ateliéru tvořil mimo jiné olejomalby na dřevě. 

Zemřel 19. března v roce 1967 a je pohřben hrobě se skromným náhrobkem, prostým kamenem, na Vinohradském hřbitově pod jménem Gustav Hilmar, které si v mládí zvolil.