Historické střípky (6): Tajemství staré krabičky (Vinohrady)

Jak spolu souvisí malá zdobená krabička na bonbony a vinohradská ulice Jana Masaryka? Právě zde, v domě č.p. 312 nazývaném „Na Plzence“, si okolo roku 1890 pronajali prostory a ve skromných podmínkách začali s výrobou cukrovinek manželé Albína a František Maršnerovi. Tady se během krátké doby zrodila jejich čokoládová hvězda.

Ovšem původní dům č.p. 312 s jeho dvorními přístavbami bychom v dnešní ulici Jana Masaryka už nenašli. Na jeho místě stojí elegantní prvorepublikový obytný dům. V době kdy, kdy ulice jmenovala Čelakovského, se zde po svém příchodu na Vinohrady usadili manželé Maršnerovi. Můžeme jen hádat, proč si vybrali pro svoje podnikání právě Královské Vinohrady. Bouřlivě se rozvíjející město určitě skýtalo mnoho obchodních příležitostí. Za pouhých několik let se původní skromná dílna rozrostla do netušených rozměrů: „Výroba orientálských cukrovinek A. Maršner, jest jedním z největších závodů vinohradských a pokud jde o způsob výroby jediným svého druhu v Rakousku. Závod vznikl roku 1890 z počátků pranepatrných, zaměstnávaje jediného muže a děvče. Výroba obmezovala se na turecký med, jak dosud se vidí na stáncích kočovných bulharských a tureckých cukrářů.“ V roce 1895 již zmíněný dům manželům patřil, ovšem prostory objektu přestávaly stačit vzrůstající výrobě. Rozšířila se i rodina Maršnerových, když se roku 1891 narodila dcera Milada.

V té době však měl rodák z Buštěhradu u Kladna, činorodý František Maršner (1857-1917), za sebou také obchodní neúspěchy. Například v letech 1884-1885 neúspěšně vydával časopis Obchodní listy: časopis věnovaný českému obchodu. Epizodou bylo později také periodikum Cukerní list: časopis věnovaný průmysl cukrářskému, čokoládovnickému a p. František Maršner zanechal také stopu literární. Roku 1902 vydal titul Jak předejíti zemědělské krizi. Již předtím cestopis Zimní výlet přes Uhry do Dalmácie a na Černou Horu. Ovšem za vším hledej ženu, v tomto případě Albínu. Byla to právě ona, kdo dle některých pramenů začal s výrobou cukrovinek podomácku. Její jméno se záhy objevilo i v názvu společnosti: „Výroba orientálských cukrovinek A. Maršner.“ Manželé Maršnerovi s úspěchem upravovali tradiční receptury, například u zmíněného tureckého medu, ale především zkoušeli nové výrobní postupy a na trh uváděli další a další novinky: „Turecký med, balený v úhledné čtverečky, stal se všeobecně hledaným zbožím, zvláště když se podařilo pokrýti medovou kostku skutečnou čokoládou.“ Kromě výrobků z čokolády již koncem 19. století na trh uvedli dle vlastní receptury šumivé bonbony: „K dosavadním druhům výroby přidružila se výroba šumivých limonádových bonbonů, kteréž od té doby rozšířily se po celém světě. Roční jejich výrobu lze páčiti na 20.000.000 kusů. Jsou to  nejlepší, co v oboru tomto existuje. Pastilky jsou s chutí malinovou, citrónovou, jahodovou, třešňovou a mařinkovou.“ V té době na Plzence pracovalo na 170 dělníků a několik desítek rodin opatřovalo balení cukrovinek podomácku. Maršnerův zájem o chemii a potravinářství ho později dovedl k založení společnosti Santosa, která se zabývala výrobou lučebných a výživných přípravků. Sídlila v Korunní třídě hned vedle továrny na čokoládu.

Můžeme říci, že prakticky od počátku své existence kladla firma Maršner velký důraz na propagaci svých výrobků. Zajímavý obal dobře prodává obsah. Obaly, dózy a krabičky s cukrovinkami měly zákazníky upoutat atraktivním vzhledem. To platí i o naší krabičce, která má ozdobně perforovaný plechový obal a pod sklíčkem víčka skrývá obrázek historického náměstí. Například u zmíněných šumivých limonádových bonbonů tvořili ochrannou známku výrobku dva trpaslíci, vesele skotačící kolem sklenice šumivého nápoje. Firemní plakáty a obaly cukrovinek často navrhovali přední čeští výtvarníci. Za první republiky, již pro značku Orion, vytvořil originální grafický styl malíř Zdenek Rykr. Tehdy vznikl  například ikonický obal s motivem mouřenína tyčinky Kofila. Prakticky od počátku se firma s úspěchem účastnila mnoha výstav doma i v cizině: „Výrobky závodu toho byly dosud na více nežli 20 výstavách vyznamenány.“ Na pražské Výstavě architektury a inženýrství roku 1898 firma provozovala dokonce malou továrnu na čokoládu: „Výroba zřízena ve zvláštním pavilonu, první českou továrnou na orientálské cukrovinky a čokoládu. Pracuje se mlýnky, stolicemi mlecími se žulovými válci, přístrojem hnětacím, s kadluby kovovými ve spojením s vlastním zimotvorným strojem.“ A na jakých sladkostech si mohli naši předci pochutnat? Kromě čokolády a šumivých bonbonů to bylo například Maršnerovo kakao, sultánský chléb, japonské granáty, císařské medailony, konsumní salám z kokosu, oplatkové gondole, ledové řezy, pérovky, Kis-mes a mnoho dalších druhů cukrovinek.

Závěrem musíme zavítat k našim sousedům na Prahu 10. Do tohoto pražského obvodu totiž v dnešní době spadá i horní část Korunní třídy, kde byla na konci 19. století vybudována moderní továrna „na výrobu čokolády ve velkém, s použitím síly parní. Největší závod toho druhu na kontinentu. 300 dělníků, 35 koňských sil, 42 obráběcích strojů, elektrické osvětlení.“ Maršnerova továrna na čokoládu byla navržena v tehdy moderním novorenesančním stylu. Její vyobrazení vidíme na dobové faktuře. Ovšem Plzenka zůstala součástí podniku i nadále. Od roku 1896 nesla firma hrdý název První česká akciová společnost továren na orientálské cukrovinky a čokoládu, dříve A. Maršner. Později se název firmy mění na nám známý Orion. Typickou součástí koloritu této části Královských Vinohradů se stal vysoký komín čokoládovny a s ní spojená nasládlá vůně linoucí se do okolí. Právě v éře první republiky zářila čokoládová hvězda Orionu asi nejjasněji. Ovšem to už je jiný příběh. Němým svědkem prvních úspěchů firmy Maršner byla také jedna malá krabička na bonbony…