Dcery Božské lásky

Dcery Božské lásky jsou apoštolskou kongregací (tzv. papežského práva). Na rozdíl od řeholních řádů členky kongregace skládají sliby jednoduché (vota simplicita), buď věčné nebo dočasné. Členové a členky řádu totiž skládají slavné sliby (vota sollemnia), tedy slib poslušnosti, čistoty a chudoby, u některých řádů ještě čtvrtý slib příslušnosti k určitému domu, či jiný slib související s posláním řádu.

Zakladatelkou Kongregace Dcer Božské lásky byla Františka Lechnerová, která se narodila 1. ledna 1833 v Edlingu u Wasserburgu v Německu. Vyučila se knihvazačkou a dodělala si pedagogické vzdělání. Před založením Kongregace Dcery Božské lásky působila jako učitelka ve Švýcarsku a Rakousku. Zemřela 14. dubna 1894 v Breitenfurtu u Vídně. Přestože pocházela z Německa, Kongregaci Dcery Božské lásky založila ve Vídni 21. listopadu 1868. Říšský kancléř Otto von Bismarck (1815-1898), sjednotitel Německa v jedno císařství, a velký nepřítel katolické církve v rámci tzv. kulturního boje chtěl podrobit církev státu. Mnoho řeholníků pak nalezlo azyl v rakousko-uherské monarchii, neboť zde vládl habsburský císař František Josef I., který jim poskytl bezpečné působení. Původním posláním Františky Lechnerové byla ochrana venkovských dívek, které přicházely do Vídně za prací, před mravním úpadkem. Se stejným úmyslem iniciovala vznik dalších domů, zvané Mariánské ústavy, v celé řadě větších měst habsburské monarchie – v Opavě (již v říjnu 1870), Budapešti, Brně, Krakově a v říjnu 1880 odjela do Prahy, kde se jí podařilo za 50 tisíc zlatých zakoupit dům v Ječné ulici na Novém Městě pražském. Do tohoto domu se dne 14. února 1881 nastěhovaly sestry a v květnu se započalo s přestavbou a zřízením kaple. Díky rychlosti prací došlo k vysvěcení Mariánského ústavu již 6. července 1881. Až do roku 1950 působil v Ječné ulici klášter, v němž byl internát, škola ručních prací, pensionát a dětská nemocnice.

Kongregaci se dostalo církevně právnímu uznání Papežským schválením (tzv. dekretum laudis) 26. července 1884 a konečnému schválení papežem Lvem XIII. dne 18. srpna 1897. Po rozpadu Rakousko-Uherska v roce 1918 se řeholní společnost začala členit na jednotlivé provincie. Od 18. srpna 1919 byly zakládacím dekretem Svatého stolce zřízeny čtyři provincie: československá, maďarská, jugoslávská a polská. Kongregace se rozšířila i do USA, Anglie a Brazílie. V pozdější době byly založeny Mariánské ústavy ještě v Bolívii, Albánii, Ugandě, Ukrajině, Ekvádoru a v Argentině. Apoštolsky činnou kongregací Dcery Božské lásky řídí generální představená, která sídlí v Grottaferrata nedaleko Říma. Kongregace se skládá z jednotlivých provincií, které spravuje provinční představená. V každé provincii jsou jednotlivá společenství sester.

V Mariánském ústavu v Ječné ulici je kongregace Dcery Božské lásky zřizovatelem Střední odborné školy sociální svaté Zdislavy. Kromě tohoto vzdělávacího ústavu se v domě nachází ještě Církevní střední zdravotnická škola Jana Pavla II., jejímž zřizovatelem je Arcibiskupství pražské, respektive Arcidiecéze pražská a Vyšší odborná škola zdravotnická Suverénního řádu maltézských rytířů, jejímž zřizovatelem je přímo Maltézský řád.

Znak Kongregace Dcery Božské lásky tvoří symbol Trojosobní Boží lásky – za Otce tři paprsky, za Syna kříž, a za Ducha svatého holubice. Řeholní oděv je černý hábit s bílým límečkem, černý závoj s přehrnutým bílým proužkem. Provinční představená kongregace sídlí v prvním Mariánském ústavu na našem území v Marianum v Rooseweltově ulici v Opavě.