Historické střípky (46): Vinohrady za volantem (Vinohrady)
Tento historický střípek nám přiblíží, jakou nevoli vzbuzoval vzrůstající počet automobilů za první republiky. Byl proto požadován zákaz provozu nákladních automobilů v ulicích, neboť tím trpěly domy i dlažba a hluk obyvatele rušil. Ale je také o tom, že na Královských Vinohradech měla vyrůst první továrna na automobily. V kontextu tehdejších stesků můžeme pouze zkonstatovat, že nejen Vinohrady, ale i celá Praha 2 je dodnes velmi důležitým dopravním uzlem a patří k místům nejvíce zatíženým dopravou všeho druhu.
„Nákladní automobily neměly by jezditi ulicemi, neboť domy i celé zařízení dlažební velice trpí mohutnými otřesy. Nelze-li už zlo nadobro odstraniti, nemělo by se aspoň jezditi ulicemi úzkými, v nichž stojí domy staré. Považme jen, jaké nebezpečí hrozí tu například ulici Celetné, Karlově a zvláště u nás na Král. Vinohradech třídě Hálkově a Bendlově, jež stojí nad starým železničním tunelem!“
V prvním letošním střípku se podíváme, jak vinohradskou každodennost ovlivňoval provoz automobilů, jejichž počet od skromných počátků začal v letech první republiky povážlivě narůstat. Potkat automobil na Vinohradech ovšem bylo zcela běžné i na začátku dvacátého století. V roce 1903 si vinohradské noviny na rostoucí počet automobilů a dalších dopravní prostředků v ulicích města ironicky postěžovaly následovně: „Automobily jsou vynálezem, který má mimo jiné také tu přednost, že ušetřují paní Moraně práci. V naší Velké Praze se to jimi hemží, tak že člověk pro samé elektriky, motory, kola atd. bude moci pomalu chodit na procházku jenom na pavlač anebo někam na půdu.“ Nebohý redaktor si ani v těch nejstrašidelnějších snech jistě nedokázal představit, jakým tempem se automobilová doprava rozvine v následujících letech. Ovšem již ve dvacátých letech byl počet automobilů v pražských ulicích značný a stejně tak byly časté v novinách stížnosti na jejich provoz. Noviny upozorňovaly v souvislosti s automobily mimo jiné na nebezpečnou rychlost a otřesy: „Rychlá jízda nákladních vozů v pražských ulicích byla konečně zakázána, ale zákazu se nedbá. Jmenovitě u nás na Král. Vinohradech prohánějí se těžké motorové vozy od časného rána do noci, až talíře na stolech tančí.“
Nárůst nákladní dopravy působil nejen ve vinohradských ulicích mnoho problémů: „Počet nákladních automobilů v Praze utěšeně vzrůstá. Doprava se modernizuje, kůň ustupuje motoru. Nákladní auta mají dnes všecky větší podniky průmyslové a obchodní, ba i pošta dopravuje se značnou měrou těmito rychlými a skladnými vehikly.“ Průjezdem těžkých strojů trpěla také uliční dlažba: „Na jedno se však zapomíná při tomto pokroku: na městskou dlažbu, která není stavěna na nezvyklou, těžkou frekvenci, a na vše co je pod ní, hlavně na kanalisaci, o starých vetchých budovách nemluvě. Zvykli jsme si na roztřásání města těžkými vozidly tak, že snad nám ani nepřijde, proboříme-li se jednoho dne. Snad teprve pak vykáží dopravní úřady těžkým vozidlům zvláštní, příhodnější cesty.“ K otřesům se navíc přidával i hluk, například troubení klaksonů. Zvukovým signálům a rychlé jízdě překvapivě často holdovali vojenští řidiči: „Jízda vojenských automobilů v našich ulicích je tak rychlá, že ohrožuje značně bezpečnost obecenstva. Ani se nenadáš a vojenský automobil je ti v patách. Domníváme se, že v zázemí platí zákaz prudké jízdy. Také i hvízdání vojenských automobilů, až kosti pronikající, znemožňuje procházku ulicemi pražskými.“ V říjnu roku 1919 noviny informovaly, že vinohradská obec zakoupila dva nové nákladní automobily, které měly pomoci zlepšit distribuci potravin v rámci poválečného obecního zásobování. Vylepšení se měly dočkat také starší vozidla ve službách obce: „Automobily dosavadní opatří se novými gumovými obručemi.“
Ve stejné době se na Král. Vinohradech chystala výstavba první továrny na automobily. „Továrnu na automobily zřizuje pan František Klubal, vlastník známé továrny na kočáry v Praze. Podnik založený na nejnovější bási bude státi v Jungmannově třídě. Bude první automobilovou továrnou v celém Vinohradsku.“ S rozvojem automobilismu úzce souviselo budování benzínových pump a potřebného zázemí pro opravy automobilů a garáží v mnoha vinohradských vnitroblocích. Ne vždy se tyto podnikatelské aktivity setkávaly s pochopením sousedů a příslušné úřady ne vždy tyto žádosti povolily. Obnovy a modernizace vozového parku se měly dočkat také tehdejší záchranné složky. Například v lednu roku 1920 vinohradská městská rada schválila nákup nové hasičské stříkačky: „Automobilová stříkačka pro Městský dobrovolný sbor hasičský bude obcí zakoupena. Speciální firma A. R. Smekal na Smíchově předložila již městské radě nabídku. Automobilová stříkačka jest pro velkoměsto nezbytností.“ V březnu téhož roku se nového automobilu dočkali také vinohradští záchranáři: „Sanitní vůz obce vinohradské byl tento týden dodán. Nese značku Českomoravská továrna na stroje v Praze.“ Zároveň došlo k navýšení poplatku za převoz automobilem do nemocnice: „Převoz z místa do nemocnice stojí 50 korun, z nádraží nebo z končin mimo obec 100 korun.“ Je zajímavé, že ve stejné době Král. Vinohrady pořídily pro obecní účely také koně, tedy ty čtyřnohé, které by se pod kapotu nevešli: „Noví obecní koně vinohradští stojí již v našich stájích. Jest jich šest párů, jsou vesměs zdatní a pocházejí z Uher.“
Podle tehdejších novinových zpráv můžeme soudit, že před sto lety trápila Velkou Prahu především bezohledná rychlá jízda a porušování zákazu vjezdu do některých částí metropole: „K trestuhodně ignorovaným vládním nařízením patří zákaz jízdy nákladních automobilů frekventovanými ulicemi a rychlý pohyb aut ve středu Velké Prahy vůbec. Páni šoféři počínají si přes tyto zákazy, jako by Praha existovala jen pro ně, a slavná policie dívá se na zlořád se založenýma rukama.“ Zdá se že postupně se dopravní poměry alespoň trochu zlepšily. Přispěly k tomu i častější policejní kontroly. Nepřekvapí, že ne všem se měřilo stejným metrem. V říjnu 1920 si o tom můžeme přečíst následující: „Rychlá pouliční jízda automobily kontroluje se a pokutuje se poslední čas se zostřenou přísností. Rychle nesmí jezdit však jen obyčejná auta. Vehikly státní mohou se prohánět nejživějšími částmi Velké Prahy podle libosti. Či jste snad slyšeli, že by byl býval některý státní automobil pro rychlou jízdu zastaven a i se šoférem policejně zabaven?“ Rozvoj osobní automobilové dopravy mezi široké lidové vrstvy v té době značně regulovala cena nového vozu. Z roku 1923 pochází tato úvaha: „Výrobci lidových aut předpokládají, že všichni čeští lidé jsou boháči. Jinak nemohla by např. Českomoravská akciová společnost v Praze nabízeti své tzv. lidové auto za 53.000 Kč. Navíc k tomu nutno počítati udržování, opravy, daně a uschovávání.“
Datum vytvoření: 29.1.2025 11:02
Zašlete nám zpětnou vazbu k tomuto heslu. Líbí se Vám toto zpracování? Máte návrh na změnu?
Zpětná vazba