Historické střípky (51): O vinohradské rotundě

„Obecenstvo, navštěvující rozsáhlé sady Riegrovy postrádalo v sadové restauraci pavilonu, kterého by mohlo použíti nejen v létě za nepříznivého počasí, ale i v podzimu a zimě. Městská rada přihlížejíc k této potřebě, přikročila loni ke stavbě nákladné zahradní rotundy, která včera odpoledne při matičním koncertu  slavnostně otevřena a svému účelu odevzdána.“

Naposledy společně vstoupíme do Riegrových sadů a představíme si jednu dávno zaniklou stavbu, která byla svému účelu odevzdána v zimě roku 1912. Obrovský krytý prostor se hodil pro konání velkých společenských akcí a poskytoval zázemí stovkám návštěvníků: „Pavillon jest ideálním doplňkem restaurace, a vyhovuje plně všem požadavkům, takže kdo má rád Riegrovy sady, může je teď dle libosti navštěvovati. Nepřeháníme, díme-li, že nový pavilon jest největší místností svého druhu ve Velké Praze. Smělá konstrukce sestává z dřevěných kombinovaných skruží o rozpětí 25 metrů a obepíná velkou střední loď a k ní přiléhající lodi postranní.“ Budova byla vybavena vytápěním a elektrickým osvětlením: „Elegantní budova zařízena je na vytápění parou o nízkém tlaku (při stávajících velkých mrazech lze sály vytopiti až na 20 stupňů) a osvětluje se elektricky příjemným světlem žárovkovým.“ Dřevěnou rotundu postavila firma vinohradského tesařského mistra Matěje Bílka, který byl mimo jiné zkušeným stavitelem mnoha divadelních arén. Bílek je také autorem letenského kolotoče nebo pavilonu se zrcadlovým bludištěm, který je v současnosti umístěn na Petříně, hned vedle rozhledny. Dřevěný pavilon, v tehdejším tisku označovaný jako rotunda, se nacházel přibližně na místě dnešního dětského hřiště U Draka, v bezprostřední blízkosti oblíbené restaurace, která svoji současnou podobu získala začátkem třicátých let minulého století.

Zdá se, že právě zbudování obrovské dřevostavby inspirovalo spisovatele Jaroslava Haška při psaní povídky nesoucí název „Dopis z vinohradské radnice o vinohradských záležitostech“. Očima fiktivního účastníka Hašek mistrně popisuje průběh schůze vinohradské městské rady. Autor si nejvíce utahuje právě z tesařského mistra Matěje Bílka, dlouholetého člena městské rady a zástupce vinohradského starosty: „V téže schůzi jsme se usnesli, aby v Riegrových sadech byla postavena veranda pro tisíc osob. (Ty hlasy mě pronásledují stále!) Bylo vytýkáno, že náměstek starosty, pan Bílek, byl nemile dojat, když se objevil návrh, aby veranda byla provedena ze železné konstrukce. Vysvětlím to ihned. Stejně jako by obuvník protestoval proti tomu, aby papírny vyráběly boty z papírové masy, musel pan Bílek, jako tesařský mistr, zakročit proti železné konstrukci. Prohlásil zcela otevřeně, že by železnou konstrukci nesvedl, a současně nás ujistil, že ji postaví ze dřeva tak krásně, aby tato veranda byla poslední jeho labutí píseň. Jest přirozené, že po těchto pádných důvodech, které uzná každý nepředpojatý člověk, usnesli jsme se na dřevěné verandě.“ Osud tomu chtěl, že rotunda v Riegrových sadech byla opravdu jednou z posledních Bílkových realizací. Matěj Bílek zemřel o rok později, v lednu 1913 ve věku šedesáti šesti let: „Odešel jako vojín, zemřel ve službách města. Ztrátu jeho cítíme všichni a v dějinách Královských Vinohrad bude jeho jméno zapsáno písmem zlatým.“ Zbrusu nová stavba se chystala koncem léta 1912 přilákat návštěvníky na novou, celopražskou atrakci: „Přípravné práce nového sportovního podniku The American Skating Rink v novém paviloně v Riegrových sadech na Král. Vinohradech kvapem spějí ke konci, takže v úterý dne 10. září bude jistě první zahajovací klouzání. Tento nový sportovní podnik získá si jistě sympatie celé Prahy, neboť skýtati bude hojnost zábavy pro jezdící i pro diváky.“  

Zanedlouho ale smích, hudbu a cinkot pivních sklenic vystřídal pach desinfekce a sténání raněných a nemocných vojáků. Během první světové války byla rotunda využívána jako vojenský lazaret. Výhodou byla blízkost dnešního hlavního nádraží, odkud se převáželi ranění vojáci. Po skončení války se pod dřevěné trámy opět vrátila radost a smích. Od roku 1919 začali ladem ležící stavbu využívat vinohradští sokolové. V pamětní knize vinohradského sokola je na to vzpomínáno následovně: „…Bylo to v pondělí, zaznamenal br. Hermann, tuším 10. února 1919, kdy v podvečer se k němu dostavila vůdkyně dorostenek, M. Bejšovcová, všecka roztrpčena tím, co musí zkoušeti od školníka, jeho ženy a od topičky, ba i od profesora tělocviku v gymnasiu v Hálkově třídě, kde tehdy cvičil dorost, ježto tělocvična v Národním domě naprosto nestačila.“ Starostu Hermanna následně napadla spásná myšlenka: „…Bílkův pavilon v Riegrových sadech už vojáci nepotřebují – byla tam vojenská filiální nemocnice – takže bychom jej mohli zabrat my. Tak se skutečně i stalo a jednota za poplatek poměrně nízký se dostala na 25 let v užívání tělocvičny, jíž na Vinohradech a vůbec v Praze nebylo rovné.“ Po nutných stavebních úpravách byl v listopadu 1919 pavilon slavnostně otevřen: „Pavilon v Riegrových sadech, zakletý válkou, oživl. Probudil jej náš čilý Sokol, jenž zřídil v něm moderní filiální tělocvičnu pro svůj dorost a část svého počtem denně stoupajícího členstva. Samotným otevřením rotundy to však rozhodně nekončilo. Bílkův pavilon měl být dále pro potřeby sokola upravován: „Tělocvična zdokonalena bude přístavbami. Zbudují se prostorné, vytápěné místnosti pro průvodce žactva, jež eventuálně sloužiti mohou i za galerie k přihlížení při cviku. Mimo to zřídí se u pavilonu zasklené nádvoří.“ Tesařský mistr Bílek mohl být opět  spokojený.