Historické střípky (47) O železném oři

„Státní dráhy podjíždějí střed Královských Vinohradů tunelem, který ústí u nuselských schodů před stanicí vinohradskou, kterou správa státních drah zastávkou pokřtila. Veliká frekvence vlaků nutí železniční správu v poslední době naléhavě k rozšíření nedostatků dopravy osob centrálního Františkova nádraží a tu v brzku bude se táž museti rozhodnouti, tunel vinohradský rozšířiti nebo se postarati o nový projekt.“

Také v druhém letošním střípku zůstaneme u dopravní tématiky. Z auta přesedneme na vlak. Podíváme se na problémy, které vinohradské obci železniční doprava přinášela. Kromě frekventovaného  nádraží císaře Františka Josefa se na území vinohradské obce nacházela poněkud opomíjená vlaková zastávka při úpatí Nuselských schodů. Obě tyto železniční stavby propojoval vinohradský tunel. Také jeho provoz samozřejmě přinášel mnohé těžkosti. Stížnosti na prakticky neustávající příval kouře z parních lokomotiv, který vycházel z jeho ústí byl ve vinohradských novinách evergreenem. Jak je zmíněno již v úvodním textu z roku 1912, tak tunel v době před první světovou válkou nestačil ani kapacitně: „Zdá se, že budou Král. Vinohrady znova podkopány a že bude vytvořen tunel nový, vedoucí pod Riegrovými sady a ústící u Strašnic, ježto pro rozšíření starého tunelu, neb paralelní nový tunel malé místo při ústí rozhodně nevyhovuje.“ Ovšem dlouho zůstávalo jen u plánu. O deset let později si m můžeme přečíst následující: „Sto padesát vlaků denně projíždí tunelem dráhy Wilsonovy. Tunel je tedy svrchovaně přetížen, ale nikoho nenapadá, aby jej přizpůsobil této námaze.“ Dodejme, že druhý vinohradský tunel byl nakonec otevřen až v roce 1944 a třetí až roku 1989.  

Naši pomyslnou cestu vlakem začneme na vinohradském nádraží. Původní podoba zastávky, byla více než skromná, takto ji popsaly dobové noviny v roce 1912: „Nádražní budova zastávky vinohradské, pověstná svým sibiřským slohem, podobá se úplně zastávce v Bradkovicích před Příbramí. Leží na rozhraní dvou velikých měst, na frekventované ulici a jest evropským skandálem rakouské správy státních drah. Trestuhodná nedbalost, s níž tato stanice jest vypravena, svědčí plně o tom, že rakouské státní železniční dopravnictví nachází se v rukách, jež na starosti mají vše jiné, než blaho těch, kteří plní jejich pokladny a svěřují jim své životy do ochrany.“ Původní zastávka dávno nedostačovala ani kapacitně: „Zájmy průmyslníků a obchodníků, jakož i všeho obyvatelstva Král. Vinohradů vyžadují, by postarala se správa státních drah o rychlejší dopravu a vydávání zboží. Stanice vinohradská a vršovicko-nuselská nechť v tomto směru se upraví, personál rozmnoží, by se nestávalo, že v létě, chce-li se někdo dostati do vlaku, nucen jest pro nával osob u pokladny vstoupiti bez lístku do vlaku a po celou jízdu, až i deset stanic za Prahu, státi na chodbě vagónu.“

V letech 1912-1913 se Královské Vinohrady dočkaly výstavby nové nádražní budovy. V této podobě se prakticky dochovala do současnosti. Nově bylo také upraveno přemostění dnešní Bělehradské ulice. V roce 1912 přípravné práce okomentovaly Vinohradské noviny následovně: „Je už nejvýš na čase, aby z prkenné, ubohé zastávky za tunelem stalo se přestavbou pořádné nádraží s perronem a upravenými čekárnami, tak jak toho velká frekvence vinohradské stanice zasluhuje.“ Nářky nad stavem pražských nádraží a vinohradského tunelu samozřejmě neustaly ani po roce 1918. Začátkem dvacátých let se můžeme v tehdejším tisku přečíst následující: „Primitivnost vinohradského tunelu vymstila se zase jednou, jak náleží. Ve tmě a kouři, který tunel stále naplňuje, přejet byl dělník. Kdy dojde konečně k elektrickému osvětlování tunelu? Kdy dojde k zelektrizování pohonu, aby Jungmannova třída a okolí Nuselských schodů zbaveno bylo konečně muk, jež působí věčné dýmání tunelového jícnu?“ Nezmizely ani fronty na jízdenky u pokladen: „Ve všech velkých městech ciziny otevřeny jsou pokladny celý den. Jen u nás otevírá se krátce před odjezdem toho-kterého vlaku, a to ještě jen jedna pokladna.“

Nepřekvapí, že ani čistota pražských nádraží nebyla na kdovíjaké úrovni. Noviny uveřejnily v listopadu 1920 jakýsi žebříček: „Nečistota našich nádraží počíná již buditi odpor i u lidí, kterým je všechno jedno. Nejzanedbanější je nádraží Masarykovo, po něm Denisovo, pak Vinohradské (nesplachované záchody!), Nuselsko-vršovické, Bruska a posléze Wilsonovo.“ Značnou zanedbaností trpěly také stavby v bezprostředním okolí trati: „Upozornili jsme před časem, že ohradní zeď nad vinohradským tunelem se bortí a hrozí sesutím. Nestalo se však dosud ničeho, aby včas zabráněno bylo katastrofě pádem zdi na vlak.“ Nahnuté to měl také nedaleký plot: „Ostudou Vinohrad jest shnilý, napolo rozvrácený plot kol telegrafní věže nad vinohradským tunelem u Nuselských schodů. Pobídněte železniční správu, aby jej dala opraviti!“ A nesmíme zapomínat ani na samotné cestující. Poklidné klimbání v kupé narušovali například skauti: „Největší nesnáz při přetížené dopravě sváteční působí skauti. Vstoupí-li jich jen několik do plného kupé s plnými baťochy, tyčemi a kotly, vzniká nejen zácpa, ale častý úraz na zdraví a šatech ostatních neskautských pasažérů.“ Noviny navrhovaly následující řešení: „Skauti měli by býti jmenovitě na železnicích, tak jako kuřáci, nebo školáci, odkazováni do zvláštních oddělení nebo vozů.“ Šťastnou cestu všem čtenářům!