Historické střípky (43): Na elektrické dráze II.

„Zřiďte tramvajovou čekárnu na náměstí Purkyňově! Korunní třída se předlažďuje a po ní přijde na řadu i hlavní vinohradské náměstí, na němž kolejová síť posunuta bude k sadu před radnicí. Splňte při té příležitosti dávné přání veřejnosti a postavte před kostelem čekárnu s podzemním pisoirem! Obého je v oněch rušných místech nejvýš třeba.“

Tentokrát se svezeme tramvají v době první republiky. Začátkem dvacátých let trpěl vozový park elektrických podniků všemožnými neduhy, které byly způsobené především nedostatečnou údržbou a zastavenými investicemi během první světové války: „Valná část vozů má rozbitá matovaná skla pod plechovými traťovými ciframi. Ve vlastních podnikových dílnách je rovněž problém zhotoviti plechových, polomosazných krycích kruhů na střešní svítilny vozů vlečných. Snad se poté dočkáme, že vozy elektrické dráhy budou jezditi ve slušné úpravě, jak se na dopravní podnik hlavního města státu sluší a patří.“ Nedobrý stav tramvají a kolejí měl vliv také na hlučnost provozu: „Hřmotící a skřípající vozy elektrické dráhy patří k mukám velkopražského obyvatelstva. Vozy nejsou buď namazány neb mají uvolněné podvozky, či vybroušené brzdy, které tlukou a vyvozují nepříjemné zvuky trhající nervy občanů v ulicích, bytech i kancelářích.“ Začátkem dvacátých let se začalo postupně investovat do údržby a modernizace tramvajových tratí. S tím souviselo přeložení kolejí na Purkyňově náměstí, které bylo zmíněno v úvodu našeho textu. Čtenáře asi nepřekvapí, že k vybudování kryté tramvajové zastávky na náměstí nakonec nedošlo: „Náměstí Purkyňovo i třída Korunní touto novou úpravou nesporně získaly. Pozvolnější ohyb trati č. 2 obrácené nyní více k jihu, odstranil příšerný lomoz skřípajících kol a uvolnil na náměstí prostor. Litovati dlužno jedině, že při opravách nedošlo ke zřízení dávno kýžené a potřebné tramvajové čekárny před kostelem.“

Kromě nevábného stavu exteriéru a často i interiéru tramvajových vozů se cestující museli často potýkat také s nevrlými zřízenci elektrických drah. Mnoho hádek během přepravy způsobil tehdy panující všeobecný nedostatek drobných mincí, který komplikoval nákup jízdenky u průvodčího: „Trpí tím obecenstvo, trpí personál. Hrubí konduktéři a konduktérky, kteří s láním vyhazují obecenstvo, platící korunami z vozů, měli by být oznamováni a služby, k níž se jim nedostává taktu, zbaveni.“ Elektrické podniky se zároveň potýkaly také s neukázněností chodců, kteří často při přecházení kolejí zbytečně riskovali. Například vstupováním mezi vozy tramvajové soupravy. Noviny tehdy označovaly tramvaje výstižným slovem hnátolamy: „Vagony nebo spíše hnátolamy, mají při skákací horečce naší veřejnosti denně hody. Pravidelně dodávají mrtvá těla pathologickým ústavům nebo přejeté nohy a polámané ruce nemocnicím.“ Snížit počet úrazů mělo i následující technické opatření: „Pražská elektrika by měla povinně opatřiti mezeru mezi vozem motorovým a vlečným ochrannou mřížkou, jaká zavedena všude po celém světě.“ Bezpečnost cestujících mělo zvýšit také vybudování nových tramvajových nástupišť. Na Purkyňově náměstí si na tyto úpravy musela veřejnost ještě nějaký čas počkat: „Druhé chodníkové nástupiště před vinohradským kostelem není dosud vystavěno, ač materiál k němu již týdny leží podél chodníku“

Podle tehdejších novin byly začátkem dvacátých let poruchy tramvajových vozů takřka na denním pořádku. Cestující často museli do svého cíle nakonec dojít pěšky: „Kdykoliv jest frekvence největší – ráno, v poledne, večer – tj. kdykoliv spěchají tisíce občanů a občanek za svým denním posláním, nebo z něho, zastaví se provoz pro nějakou elektrárenskou nehodu. Chápeme, že porucha strojů je při dnešním ledabylém vedení podniků vždy možna; tato soustavnost a pravidelná periodičnost jest však něco, co by mělo být stůj, co stůj vyšetřeno.“ Nejen vlivem zmíněných poruch docházelo pravidelně ke zpožďování spojů: „Tramvajové spojení Prahy s Král. Vinohrady jedenáctkou a desítkou jest velmi nedostatečné. Čekáte-li v dolní části Václavského náměstí u Koruny, vystřídají se všecka ostatní čísla dvakrát i třikrát, než přibatolí se jedna desítka nebo jedenáctka, obyčejně již přeplněná od Prašné brány.“ Noviny se v roce 1922 přimlouvaly o zavedení další tramvajové linky, která by rovněž obsluhovala Vinohrady: „Což by nebylo možné vésti ještě nějakou jinou trať k nám do třídy Jungmannovy nebo postarati se o lepší obsazení provozu?“ Plynulost a bezpečnost tramvajového provozu narušovaly některé nevhodně umístěné zastávky. Ke kolizím tramvají, automobilů a chodců pravidelně docházelo na již zmiňovaném Purkyňově náměstí: „Tramvajové stanice na tomto náměstí měly by být decentralisovány. Sjede-li se čtvero vozů na jediném místě před kostelem, což se děje ob tu chvíli, vzniká uzel, jenž ruší pasáž osobní i vozovou.“

Samostatnou kapitolou pak byli zaměstnanci elektrických podniků. Na druhé straně pomyslné barikády samotní cestující. Zaměstnancům elektrických drah bylo vytýkáno kdeco. Například nedostatek citu pro český jazyk: „Tramvajoví průvodčí měli by býti vedením podniku poučeni o správných názvech ulic a náměstí. Není hanbou, slyšíte-li průvodčího, Čecha, volati: Komenské náměstí? Nebo upozorňovati: Přestupte si ve Vodičkové ulici? Čteme-li na tramvajích a uvnitř vozů takovou spoustu nečeskostí, pošlých z péra správy, nemůžeme se diviti, že čistoty jazyka nedbá ani personál.“ Cestování si často dokázali zkazit sami cestující. Například kouřením v tramvajových vozech: Zákaz kouření v tramvaji zůstává stále jen na papíře. Naše obecenstvo nemůže si vybírati mezi motorovým vozem, či kuřáckým vlečňákem, nýbrž musí nastoupiti, žen, dětí, staruch nevyjímaje tam, kam právě lze. Jak vypadají kuřácká kupé tramvajová, bědno povídati.“ A na konec se vrátíme na začátek a čtenáři odhalíme jeden z důvodů nedostatku drobných mincí: „Proč je na tramvaji neustále nedostatek drobných? Protože prý, tak tvrdí kde kdo, průvodčí přenechávají drobné všemožným podnikům za odměnu. Správa elektrických drah měla by vyšetřiti co je na pověsti pravdy a zavésti pořádek.“ A naši jízdu elektrickou drahou zakončíme tímto heslem z dobového tisku: „Vše pro elektrické podniky, nic pro obecenstvo. Jest heslem dnešního vedení pražských elektrických podniků.“