Historické střípky (26): Vinohrady ve sklenici II.

„Obecenstvo vinohradské i okolní s potěšením vítá nové otevření Národního domu. Také o nápoje jest hojnou měrou postaráno. Předkládá se denně nejen pivo z vinohradského Měšťanského pivovaru a plzeňský Prazdroj, ale i výtečné bzenecké víno, dobré nápoje kavárenské atd.“

V tomto díle střípků budeme pokračovat v historickém exkurzu do světa vinohradských hostinců, restaurací a kaváren. Kromě zisku pro své majitele a poplatků do městské kasy přinášel provoz těchto podniků svému okolí a samozřejmě samotné obci mnoho problémů. Některé vinohradské občany pohoršovaly také názvy mnohých podniků: Proti nedůstojnému pojmenování některých hostinců a jiných veřejných místností na Královských Vinohradech jmény našich velikánů, zahájí v nejbližší době kroky obecní kulturní komise. Změňte názvy dříve než k tomu budete úředně donuceni!“ Zajímavé, že publikovaná výzva se objevila v průběhu první světové války, tedy v době, kdy piva ani surovin na jeho výrobu nebyl dostatek. Hostinští čelili mnoha nařízením, která omezovala jejich živnost. V  květnu 1917 byl úřední vyhláškou zakázán prodej piva přes ulici, tedy s sebou: „Na oknech v mnohých restauracích nacházejí se tabulky s vyhláškou, že pivo přes ulici se neprodává. Měli-li dříve hostinští nějakého důvodu, aby pili hosté pivo v hostincích, dnes toho důvodu ve většině hostinců již není, neboť pro nedostatek masa nemohou připravovati hostům večeří.“ Nové nařízení znamenalo další odliv hostů: „Každému však není možno sednout ke sklenici do hostince, neboť mu v tom brání služební povinnosti, zdraví nebo jiné okolnosti.“ Ovšem mnozí podnikatelé v oboru pohostinství se i během války pouštěli do nových projektů. Na jaře 1918 byla oznámena změna nájemce restaurace vinohradského Národního domu. Dosavadní nájemce, pan Brandejs, totiž „povýšil“ a stal se novým provozovatelem restaurace a kavárny v pražském Obecním domě: „Pan Brandejs získal si během osmiletého působení v městě našem takové přízně a popularity, že jen těžko se s ním loučíme. Nový nájemce, pan Valnoha, jest hodným nástupcem Brandejsovým. Vyniká nejen bohatou zkušeností odbornou, ale je i osobně dokonale kvalifikován.“ K slavnostnímu znovuotevření restaurace Národního domu došlo stylově dne 28. září 1918.

Složitá situace ohledně výroby a kvality piva přetrvávala také v prvních poválečných letech. Výstav pěnivého moku v prvních letech republiky ani zdaleka nedosahoval předválečné úrovně: „Piva bude na podzim úplná hojnost, 40 až 50% předválečné výroby. Jakost se zlepší potud, že se bude vařit pivo osmistupňové. Do předválečné chuti tedy máme ještě daleko! Do ceny jak by smet!“ V březnu 1919 noviny informovaly o plánovaném navýšení výroby: „Výroba piva zvýšena bude od 1. dubna z 8 na 12%. Příděl ječmene zvýšen dovozem ze Slovenska.“ Návštěvníci hostinců byli rovněž vyzýváni, aby pravidelnou konzumací ve svém oblíbeném hostinci podpořili místní pivovar: „Pivo z vinohradského pivovaru patřilo po celou dobu války k nejlepším i za zhoršených podmínek výroby, ba v jisté chvíli nebylo v Praze jiného pitelného piva. Jest na obecenstvu, aby si dobře zapamatovalo, čím byl pro ně v nejhorších dobách válečných zdejší pivovar.“  Činnost podniků omezoval v zimních měsících rovněž  nedostatek uhlí na vytápění prostor a často se nedostávalo ani petroleje na svícení: „Obyvatelstvo Vinohrad, zvláště živnostnictvo a obchodnictvo, značně trpí nedostatkem tohoto svítiva.“ Do vinohradských podniků se ovšem chodilo také na sklenku vína. Ani tohoto ušlechtilého moku se po válce na Vinohradech nedostávalo. V průběhu roku 1919 ukončila svoji činnost oblíbená vinárna v Havlíčkových sadech: „Obecní vinárna v sadech Havlíčkových byla, jak známo, na sklonku léta pro úplný nedostatek vína zavřena s tím předpokladem, že se opět otevře, jakmile situace na vinném trhu se zlepší. Ale k tomu asi již nedojde, neboť o prostornou budovu vinárenskou ucházejí se vědecké ústavy k účelům školským.“ Ve stejné době probíhala také jednání o pronájmu během války zpustlé vinice v Havlíčkových sadech.

Úroveň jednotlivých vinohradských podniků byla samozřejmě různá a pestré bylo také složení jejich pravidelných návštěvníků. Rozveselení hosté často dávali cestou domů spícím spoluobčanům najevo, že jsou po návštěvě hostince v dobré náladě a že oni rozhodně ještě nespí. Policie také opakovaně podnikala v problematických podnicích šťáry, které měly vždy podobné výsledky, a na věci toho příliš nezměnily: „Jak se hýří na Král. Vinohradech a ve Vršovicích, toho doklad podávají policejní prohlídky místních tančíren a hostinců. Při posledním tažení zadrženo bylo 13 nedospělých osob obého pohlaví, jež hýřily při tanci a ve výčepech. Proti 9 hostinským, kteří takovému počínání hověli, zavedeno trestní řízení. Mimo to zadrženo 75 osob pro nemravný život a pro nedostatečné legitimační průkazy.“ V novinách se ve stejné době pravidelně objevovaly nereálné výzvy, aby problematické podniky byly úředně uzavřeny a přestavěny na obecní byty: „Zrušte tančírnu U Břetislava, jíž se pouze jednou týdně používá ke křepčení a zřiďte z ní úřad, sklad nebo ji proměňte v tolik potřebné obecní byty. Také nedaleké hostinské místnosti v Heinovce leží dlouho ladem.“ Naopak jiní návštěvníci, kterých určitě byla většina, chodili do vinohradských podniků hlavně za dobrým jídlem a pitím. Svědčí o tom například text pohlednice, kterou svému příteli napsal asi přímo u stolu restaurace Beránkových podniků spokojený hodovník. Kvalita následujících veršů, stejně jako rukopisu, byla patrně ovlivněna poctivou konzumací: „Jezdím tam, kde nám zle není; v Praze XII. zrovna posvícení! Dnes zde husa, kachna vůbec nezazpívá, neboť utopeny byly v spoustách piva! Dobré bylo, jak vodopád teklo...“ Tak na zdraví!