Vznik orchestru F.O.K. (Vinohrady)

Tehdy se ovšem těleso jmenovalo pouze Orchestr F. O. K. a jeho narozeniny už dnes umíme určit přesněji. Nejsou sice stále stanoveny na den přesně, lze však s jistotou říci, že se schůzka zakládajících hudebníků v Kmochově restauraci konala určitě před 17. červencem 1934, kdy se objevila první zmínka o orchestru v deníku Filmová tisková korespondence. Není divu, že právě tam. Nezvyklá zkratka orchestru, která ho doprovází dodnes, začínala totiž písmenem F – tedy film. Ten první, s hudbou natočenou tímto tělesem, Hrdinný kapitán Korkorán, měl premiéru 24. 8. 1934. Do roku 1943, kdy byl založen Prag-Film orchestr [pozdější FISYO], natočil Orchestr F. O. K. ještě 240 synchronů hudby k dalším filmům. Pro jistotu uveďme, že zbylá písmena zkratky znamenala operu a koncert.

K pochopení ustavující schůze nového orchestru, se musíme seznámit s dirigentem, manažerem a zakladatelem tělesa Rudolfem Pekárkem (1900-1974). Narodil se v Libni a o jeho prvních koncertech psal Prager Tagblatt už v roce 1916. Byl zároveň hudebníkem v kině Lucerna, jehož orchestr patřil k nejlepším tělesům doprovázejícím němé filmy. V roce 1921 založil svůj první orchestr Orchestrální sdružení Kovařovic, který byl angažován do nového sokolského biografu Vzlet ve Vršovicích. Jeho druhým založeným tělesem byl Pražský symfonický orchestr v roce 1933 a o necelý rok později zakládá Orchestr F. O. K., v jehož čele až do okupace stál. Pro svůj židovský původ prošel několika koncentračními tábory. Naštěstí se po svém útěku z toho posledního v polském Jaworznu mohl připojit k 1. čs. armádnímu sboru. S ním se vrátil do Prahy jako šéfdirigent Armádního uměleckého souboru Víta Nejedlého. V roce 1948 odešel do Austrálie, kde zažil vrchol své kariéry jako šéfdirigent symfonických orchestrů v Perthu a Brisbane.

Důvod založení Orchestru F. O. K. právě v Kmochově restauraci byl prostý. Šlo o 25 nebo 26 nespokojených hudebníků Pražského symfonického orchestru, kteří vyzvali svého manažera a dirigenta Rudolfa Pekárka k založení nového tělesa, kde se bude hledět pouze na instrumentální kvalitu jeho členů. A restaurace v  Ibsenově ulici č. 1 byla jen přes ulici od Městského divadla na Královských Vinohradech, kde právě Pražský symfonický orchestr doprovázel ve dnech 19. černa až 14. července 1934 operetu Julia Kalaše Láska nezná hranice. Pro úplné porozumění této situace je též nutné dodat, že se tělesa, která byla založena v době krize, snažila dát práci především nezaměstnaným hudebníkům. Ti přicházeli hlavně z orchestrů biografů zaniklých kvůli nástupu zvukových filmů, takže nemuselo vždy jít jen o virtuózní hráče.

Orchestr zažil ovšem na Vinohradech i svůj koncertní křest ve velkém sále Radiopaláce 24. října 1934, kdy pod dirigentem Rudolfem Kraußem hrál standardní symfonický repertoár včetně Beethovenovy Osudové symfonie nebo Smetanovy Vltavy. Do Radiopaláce se vrátil ještě 20. března 1935 za řízení Josefa Klema. Oba koncerty a tím i vazba na Královské Vinohrady unikly životopiscům tělesa zejména proto, že o nich referovaly pouze německojazyčné deníky Deutsche Zeitung Bohemia, Sozialdemokrat a hudební měsíčník Der Auftakt.

Další pouto s  Vinohrady tvoří Radiojournal. Zde měl Orchestr F. O. K. svou první rozhlasovou relaci 29. 12. 1934. Šlo o hodinové vysílání od 22:30 do 23:30 v přímém přenosu, neboť první primitivní nahrávací technika dorazila do Radiojournalu až o rok později. V programu na 29. prosince se těleso objevilo pod názvem Salónní orchestr Rudolfa Pekárka, ale už v dalších přenosech následujícího roku se postupně tento název proměňoval v Orchestr F. O. K. Zkouška do rozhlasu, aby bylo jasné, že bude těleso schopno hrát živě a pohotově z listu, se sice nekonala na Vinohradech, ale na Novém městě v restauraci U Kmentů v  Hálkově ulici č. 6, odkud je to však pouze cca. 200 m k začátku Vinohrad. I toto pro FOK památné místo je ovšem na Praze 2.

Poslední účinkování tělesa na Královských Vinohradech se kvůli necitelnému překreslení hranic městských částí v r. 1960 už bohužel netýká obvodu Praha 2. Jde o nasazení Orchestru F. O. K. v německé operetě v letech 1942-1944, která sídlila v bývalém Novém německém divadle, dnešní Státní opeře.