Dagmar Broncová
Datum
25.4.1865
Katastrální území Adresa
Rašínovo nábřeží
Praha 2
Česká republika
50° 4' 26.8752" N, 14° 24' 48.7944" E
Sdílet
Dagmar Broncová

Pražská paroplavba (Nové Město)

Řeka jako dopravní cesta byla využívána od dávných dob a přívozy jsou doloženy na území Prahy již v roce 1193 a voroplavba v roce 1316. Po Vltavě se přepravovalo nejen zboží a dřevo, z něhož se vory stavěly, ale také cestující. Podstatný význam pro rozvoj lodní dopravy na Vltavě mělo založení Pražské společnosti pro paroplavbu v roce 1865. A tak již přes 150 let odplouvají lodě z přístaviště na dnešním Rašínově nábřeží.

Výstavbou vodního díla Orlík skončily dějiny voroplavby, poslední plavba se uskutečnila v roce 1960. Splavnění Vltavy pak umožnilo přepravu nákladů dřevěnými loděmi. Po toku se pohybovaly samotíží a proti proudu za pomoci koní. Roku 1822 vznikla Pražská plavební společnost, která na pronajatých lodích dopravovala zboží mezi Hamburkem a Karlínským přístavem. Kapitálovým rozšířením této společnosti vznikla na počátku roku 1857 Pražská společnost pro plavbu parní a plachetní, jež provozovala nákladní parníky a parní remorkéry. O přepravu osob však neměla zájem.

Paroplavba sloužící osobní přepravě se datuje od roku 1841, kdy vyplula loď Bohemia, postavená J. J. Rustonem. Zpočátku jezdila na trase Děčín–Drážďany a při příznivých podmínkách na trase Obříství–Drážďany. Bohemia se osvědčila, a tak se pražský podnikatel německé národnosti Winter rozhodl využít pro osobní dopravu 28 km dlouhý úsek mezi Prahou a Štěchovicemi. Z Německa zakoupil parník Stanislaus a 18. července 1857 jej slavnostně spustil v Podskalí na Vltavu. Při této příležitosti byl přejmenován na Mecséry podle místodržitele hraběte Mecséryho. Při poslední zkušební plavbě před zahájením řádného provozu však 15. srpna 1857 při otáčení lodě u Vraného parník nasedl na skálu uprostřed řeky tak nešťastně, že jej nebylo možno uvolnit. Bylo proraženo jeho dno a vnitřní prostory zaplavila voda. Její vyčerpání, uvolnění lodě ze skaliska a přeprava do Prahy si vyžádalo mnoho času i peněz, a proto od dalších pokusů zavést dopravu osob na Vltavě podnikatel Winter upustil.

U zrodu Pražské společnosti pro paroplavbu na řece Vltavě stál František Dittrich, přední pražský obchodník dřívím a náměstek primátora dr. Bělského, v letech 1870–1873 pražský primátor.

Na první schůzi zájemců o provozování paroplavební společnosti, kterou František Dittrich svolal na 6. listopadu 1864, byl jmenován jejím předsedou. Ve spolupráci s Vojtěchem Lannou si posléze nechal vypracovat v Rustonce návrh na velký parník s malým ponorem. Současně se výbor společnosti rozhodl získat potřebné finanční prostředky založením akciové společnosti a zažádal o povolení vydat 200 akcií v nominální hodnotě po 200 zlatých. Také se snažil získat koncesi a vypracoval stanovy, které akcionáři na schůzi 25. dubna 1865 odsouhlasili společně s novým názvem – Pražská společnost pro paroplavbu na řece Vltavě. Rustonova továrna dodala parník 10. srpna 1865 a za pět dní byl již připraven ke zkušební plavbě. Loď nesla na levé kolesnici název Praha a na pravé německý název Prag.

Dne 26. srpna 1865 proběhla zahajovací slavnostní plavba. Byla velice úspěšná, stejně jako celá první sezóna. Svou první zimu přečkal parník Praha v ústí potoka Botiče, které se stalo jeho zimovištěm až do roku 1869, kdy byl postaven ochranný přístav v Podolí. Společnost si brzy objednala v Rustonce druhý parník, Vyšehrad.

Rejdařství mělo zpočátku starosti s vybudováním vlastního přístaviště. Společnost nakonec využila zabrání břehu pro stavbu Palackého mostu a pro vybudování nového nábřeží a zřídila pod ním v roce 1878 přístaviště. Toho se však již František Dittrich nedožil; zemřel 21. října 1875. Novým předsedou správní rady se po něm stal Jaroslav Procházka. Dittrichův syn František sloužil na parníku Praha jako kapitán přes třicet let.

Flotila Pražské společnosti pro paroplavbu na řece Vltavě se postupně rozrostla o další parníky i parníčky, avšak v osmdesátých letech 19. století dostala konkurenci. Podnikatel Max Goldmann začal provozovat linku do Chuchle a Štěchovic s velmi nízkou cenou za jízdné. Paroplavební společnost po čase jeho parníčky odkoupila včetně kolesového parníku Vltava. Počet pasažérů po několika letech stagnace vzrostl až na 740 000 a společnost koupila parník, jenž byl pojmenován se souhlasem panovníka František Josef I. Přes 44 m dlouhý a 5 m široký parník se stal největší pražskou osobní lodí, a přestože se pražská flotila později rozrostla o ještě větší plavidla, zůstal vlajkovou lodí PPS. Dožil se úctyhodných dvaadevadesáti let, i když jej potkala nehoda, jaká neměla v historii pražské dopravní paroplavby obdoby.

Dne 19. května 1898 v 7.53 ráno před odjezdem od přístaviště na něm vybuchl parní kotel a loď se potopila. Vrak byl odvlečen do dílen Společnosti na Smíchově, kde Pražská akciová strojírna (bývalá Rustonka) vyrobila nový střední díl trupu, celou loď zrenovovala a instalovala do ní kotel modernější konstrukce. Již v roce 1899 byl parník opět zařazen do běžné služby. Parník František Josef I. byl poprvé přejmenován po převratu v roce 1918 na Zbraslav a od roku 1928 nesl název Praha.

Dne 15. srpna 1895 došlo ke změně názvu rejdařství na Pražská společnost pro paroplavbu na Vltavě a Labi v Čechách. Nový název nebyl vzhledem ke své délce příliš praktický, a tak byl k 15. únoru 1913 změněn na Pražskou paroplavební společnost (PPS).

Vzrůstající zájem o lodní přepravu vedl k nákupu dalších plavidel. Kromě proslulého parníku Primátor Dittrich koupila PPS ještě parník Ferdinand I. Dobrotivý. Primátor Dittrich byl ve své době velice moderní lodí s elektrickým osvětlením, která dosahovala vysokých rychlostí. Po rekonstrukci a výměně kotle v roce 1937 obdržel jméno Vyšehrad, protože původní loď tohoto jména byla roku 1928 přejmenována na Zbraslav. Vyšehrad sloužil až do roku 1951. Ferdinand I. Dobrotivý musel být přejmenován po vzniku Československa na Štěchovice, ale vzhledem k tomu, že jej stále provázely nejrůznější problémy, byl v roce 1937 sešrotován. Flotila společnosti se i nadále rozrůstala o nejrůznější parníky, mezi nimiž byly lodě s vrtulovým pohonem i s vodometem. Začátek dvacátých let 20. století se označuje jako zlatý věk vltavské paroplavby. Počet přepravovaných osob dosáhl v roce 1921 přes 2,1 milionu cestujících ročně.

Celosvětová hospodářská krize na konci dvacátých let se i u nás projevila velkou nezaměstnaností a poklesem kupní síly obyvatelstva. To spolu s prodlužováním tramvajových linek na okraje Prahy vedlo k poklesu zájmu veřejnosti o lodní dopravu. PPS musela snižovat početní stav lodí i zaměstnanců, dostávala se do dluhů a flotila chátrala. V roce 1936 stála PPS na pokraji bankrotu a československá vláda rozhodla, aby její provoz převzala Československá plavební akciová společnost labská, založená roku 1922. Ta byla v samostatném Československu nejvýznamnějším provozovatelem nákladní dopravy. Vedle jejích plavidel se však v té době objevovaly v Praze na Vltavě i nejrůznější lodě stavitelských firem a dalších přepravců. Od konce roku 1936 vyplouvaly lodě i nadále pod vlajkou Pražské paroplavební společnosti, ale řízení společnosti zcela podléhalo ČPSL.

V roce 1938 byl postaven nový kolesový parník Vyšehrad (původně se jmenoval Antonín Švehla). Byl jedním ze čtyř velkých parníků, které si nechala PPS nově postavit v rámci modernizace flotily ve třicátých letech. Byl několikrát rekonstruován a na Vltavě ho lze vidět dodnes. V roce 2013 byl Parník Vyšehrad prohlášen ministerstvem kultury za kulturní památku České republiky.

Po 1. lednu 1949 byly všechny plavební firmy u nás znárodněny a v roce 1957 byly Československé plavbě labsko-oderské odňaty spediční úkony a převedeny na Čechofracht. K další organizační změně došlo v roce 1961, kdy veškeré druhy dopravy u nás byly převedeny z velkých podniků do působnosti krajských národních výborů. Provozem pražské osobní lodní dopravy byl pověřen Dopravní podnik hl. m. Prahy a vytvořil pro ni samostatný závod Osobní lodní doprava. Počet cestujících sice stále klesal, ale výlety do ZOO či na Slapskou přehradu se stále těšily zájmu veřejnosti. V roce 1975 lodě nahradily tramvaje při uzavření vyšehradského tunelu a roku 1981 opět vypomohly při výluce tramvajové dopravy pod vyšehradskou skálou a zajišťovaly přepravu cestujících do Podolí. Zopakovaly tak vlastně činnost původního vyšehradského přívozu, který jako jediný začínal i končil na stejném vltavském břehu. Přívoz ztratil opodstatnění po vybudování vyšehradského tunelu.

 

Od roku 1992 byla lodní doprava v Praze privatizována. Obnovila se Pražská paroplavební společnost, která se stala od roku 1999 součástí Evropské lodní dopravy. V současné době je akciovou společností a kromě ní existuje v Praze několik dalších rejdařství.

Datum
25.4.1865
Katastrální území Adresa
Rašínovo nábřeží
Praha 2
Česká republika
50° 4' 26.8752" N, 14° 24' 48.7944" E
Galerie: 
Luznice a Hamburg
Datum poslední aktualizace: 1.5.2019 20:15
Datum vytvoření: 29.4.2019 13:28