Toulky, vzpomínky a příběhy - část 5: Vinohrady na Trojce (Vinohrady)

Přímo v domě Benešových ve Šrobárově 2181/1 bydlí herečka Marie Drahokoupilová, která znala Svatopluka Beneše od svého dětství. „Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme s kamarádkami stály na chodníku, bylo mě pár let, a do domu vcházela krásná paní Bobina Truhlářová, již v té chvíli Benešová, a velký fešák Svatopluk Beneš. Pro nás to byl nesmírný zážitek a já jsem velice ráda, že jsem tohoto elegantního, šarmantního pána mohla potkávat téměř celý život. Nikdy jsme přitom spolu netočili, dělali jsme jen nějaké maličkosti pro rozhlas… Pan Beneš měl osobitý humor, takže jsem se s ním často zasmála. Chodil na procházky s krásným temně hnědým jezevčíkem Slimem a já jsem měla také jezevčíka drsnosrstého, takže jsme se potkávali i jako pejskaři. Moji rodiče se nastěhovali do domu právě v době, kdy byl postaven a majitelkou byla paní Truhlářová, maminka Bobiny. Na tu si také pamatuji – byla sympatická, menší, klasická roztomilá babička. A Štaidlovi naproti? S Jirkou a Láďou jsem si hrála na zahradě, kde si dneska hrají úplně jiné děti (je tam soukromá mateřská školka). Znala jsem rovněž maminku Karla Zicha, několikrát jsem byla u nich na návštěvě a setkala se tam s Rafaelem Kubelíkem… Tahle ulice byla tak nádherně klidná – uprostřed byl nakreslený panák a my jako děti jsme ho skákaly a auto jelo jednou za hodinku. Stával tady jen jediný automobil – DKW pana Pavlána. To mluvím o době, kdy mi bylo pět let. Další měl samozřejmě pan Štaidl a pan Beneš… Jako děti jsme tu mohly sáňkovat v úzké uličce Bratří Čapků a naproti u vodárny bylo jedno dětské hřiště, které správce v zimě poléval, a my tam bruslili, a další bylo u školy na Lobkovicově náměstí. Pro děti tu byl zkrátka ráj.“

Přes náměstí Jiřího z Lobkovic to je ze Šrobárovy ulice jen 150 metrů do Kouřimské (budeme-li to počítat od Pivcovy vily na rohu Šrobárovy a Soběslavské ulice). Těžko říct, zda nevelká a docela nenápadná Kouřimská ulice nedrží pražský primát v počtu umělců, kteří tady kdy žili. V čísle 2368/4 bydlela až do své smrti herečka Jiřina Jirásková. Odsud ji 7. ledna 2013 vynesli v rakvi zřízenci prachatické pohřební služby, aby byla posléze uložena do hrobu v jihočeských Malenicích, kde se svým partnerem Zdeňkem Podskalským trávila téměř všechny volné chvíle. Vinohradský byt plný starožitného nábytku a obrazů obývala se svou maminkou. Kdysi měla možnost získat od bytového družstva samostatný byt, a od maminky se odstěhovala. Jenže, jak vzpomínala, stejně nebyla šťastná. „Jako by mi stále něco chybělo, bylo mě jen půl, stále jsem měla dojem, že věci nejsou v pořádku. Nakonec jsem ty dva naše byty vyměnila, jen abychom s maminkou mohly být spolu. Vyhovovalo mi být jí po celý život nablízku,“ vzpomínala herečka. A když jí maminka v roce 1998 umřela, postavila si urnu s jejím popelem doma pod velký obraz s její podobiznou. V tom samém domě bydleli v roce 1954 také herečtí manželé Alena Vránová a Vladimír Ráž, než se přestěhovali do Podskalské ulice, kde pak žili až do rozvodu. V Kouřimské 2336/10 v malé garsonce bydlela drobounká herečka Eva Gerová, která byla pravou ukázkou prototypu skladné ženy cukřenky, jak ji kdysi popsal Miroslav Horníček. Během života ovšem zažila i docela jiné bydlení v rozlehlém bytě v Břehové ulici. Uměla se vždycky bez problémů přizpůsobit podmínkám, jaké jí osud přinášel, a nikdy na něj nežehrala.

V čísle 2352/14 vyrůstala od svých čtyř let členka činohry Národního divadla Kateřina Burianová, která se sem přistěhovala s maminkou Marií, když od nich odešel legendární divadelník E. F. Burian k nové partnerce Zuzaně Kočové. V letech 1936-1945 tu bydlel také básník František Halas, na nějž upomíná pamětní deska na fasádě.

Co spojuje herce Cmírala, spisovatele Františka Kožíka a filmového režiséra a scenáristu Václava Wassermanna? Bydlení na náměstí Jiřího z Lobkovic, které za socialismu neslo název Čapajevovo (děti mu říkaly Čapaják). Pamětníci 50. let vzpomínají – většinou v nedobrém – na dogmatickou ředitelku Josefu Baxovou, která se svým mužem nechala u sebe doma přespat za války Julia Fučíka a díky tomu se stala ředitelkou.

V čísle 2195/1 bydlel několik desetiletí herec Městských divadel pražských Jaroslav Cmíral se svou ženou Helenou Rosůlkovou, původně také herečkou, která se po roce 1958 věnovala úřednické práci v Divadelním ústavu. Jejím otcem byl Jan Václav Rosůlek, poštovní úředník, ale především plodný spisovatel, který napsal několik divadelních her, básnických sbírek a bezpočet románů – válečných, detektivních, společenských, dobrodružných i dívčích. Od roku 1931 žili Rosůlkovi v Praze a zdá se, že možná celou dobu právě na náměstí Jiřího z Lobkovic 1.

V čísle 2297/10, v domě, výrazně obloženém kachlíky, bydlel František Kožík se svou ženou herečkou Zdenkou Švabíkovou a od roku 1941 i s dcerkou Alenou. Byt jim našli manželé Grussovi, tedy Zdenčina sestra herečka Jarmila Švabíková se svým mužem hercem a umělcem mnoha nadání Josefem Grussem, kteří to k nim chtěli mít blízko (sami bydleli u Flory). U Kožíkových se často hrálo loutkové divadlo. Alena Kožíková na něj vzpomíná: „Strýček Gruss, kterému jsem ale neříkala jinak než Pepíku, ho kdysi dostal od své maminky k Ježíšku. Kvůli mně teta, tedy Jarmila Švabíková, která nikdy nechtěla držet jehlu v ruce, ušila těm starým loutkám šatičky, Pepík namaloval kulisy a s mým tatínkem napsali pohádku. Pak k nám do bytu pozvali další děti – Pavlínu Filipovskou, bratry Štěpánkovy, dcery režiséra Broma a dceru Raoula Schránila – a loutek se ujala Vlasta Fabianová, František Filipovský, Karel Höger, mí rodiče a teta se strýčkem. Často se u nás pořádaly také různé vernisáže, večírky, herci si připravili anekdoty a vzájemně se předváděli. Bylo to pro ně ohromné uvolnění, zvlášť v době, kdy za války divadla nemohla hrát.“

Na opačném konci náměstí v čísle 2308/14 bydlel Václav Wassermann, civilním jménem Vodička, s manželkou Růženou a třemi dětmi.