Hlavní záložky

Adresa
Ke Karlovu 1
Praha 2
Česká republika
50° 4' 9.138" N, 14° 25' 42.6612" E

Kostel Panny Marie a Karla Velikého na Karlově a klášter augustiniánů kanovníků

Ke Karlovu 1, Sokolská 1, Horská 7, B. Němcové 2, čp. 453/II, Praha 2–Nové Město

Bonifác Wolmut, Domenico Rossi, Jan Blažej Aichel zv. Santini, František Maxmilián Kaňka, František Leopold Herget

1350–1377, před 1498, 1575, 1651–1660, 1681–1684, 1704–1711, 1716–1719, 1733–1740, 1789–1791

Vznik kláštera:

Komunita augustiniánů kanovníků vděčí za svůj vznik Karlu IV., který ji založil v souvislosti s výstavbou Nového Města pražského 18. září 1350. Zasvěcení kostela sv. Karlu Velikému odpovídá ideovému podtextu zakladatele, který se ke svému patronu jako k předchůdci přihlásil v zakládací listině. O tom, jakou pozornost své fundaci věnoval, svědčí i jeho osobní přítomnost při slavnosti položení základního kamene, ale také skutečnost, že na výstavbě, se podílela i dvorská katedrální huť. Přestože karlovský chrám nebyl ještě zcela dokončen, byl na naléhání císaře posvěcen roku 1377. O podobě kláštera v předhusitské době mnoho nevíme, ale zajímavou okolností je, že v kanonii byla povolena výstavba i jednotlivých cel vedle společného dormitáře (1379). V této době tak klášter nepochybně nebyl ještě zcela dokončen.

Doba pohusitská:

Poškozený klášter s kostelem se po husitských bouřích jen těžko vzpamatovával, řeholníci se do kanonie vrátili sice již v roce 1437, ale o větší obnově svědčí až druhé posvěcení kostela roku 1498. Do této doby se také klade pozdně gotická klenba presbyteria. Opětovné zaklenutí hlavní lodi, které je spjato s pozoruhodnou legendou, je třeba posunout až k roku 1575, jak vypovídá datace na vrcholovém svorníku. Někdy bývá toto zaklenutí kostela spojováno s osobností Bonifáce Wolmuta na základě podobnosti žeber s žebry ve Staré sněmovně na Pražském hradě. Klášter částečně vyhořel v roce 1603 a za vpádu Pasovských roku 1611 byl chrám poškozen.

Také třicetiletá válka tu napáchala škody: kanonie dokonce načas sloužila jako zbrojnice, takže krátce po uzavření Vestfálského míru se klášter i kostel musel v letech 1651–1660 obnovit za účasti stavitele Domenika Rossiho.

Barokní etapa:

V následujících desetiletích byla stavba vylepšována: v letech 1681–1884 nová předsíň před vstupem, mezi léty 1704–1711 Svaté schody, jež patrně vznikaly podle projektu Jana Blažeje Aichla (Santiniho) a se sochařskou výzdobou Jana Jiřího Šlanzovského. Ve stejné době byla k jižnímu boku přistavěna i Betlémská jeskyně, pokrytá iluzivní výzdobou evokující dojem polorozpadlé chatrče. Do roku 1789 zdobily Šlanzovského sochy také fiktivní balkóny nad vchodem na Svaté schody, které však v rámci josefínské tolerance byly roku 1789 odstraněny. Karikovaly totiž Židy a byly podnětem k úsloví „Vypadáš jako Žid na Karlově“.

Zajímavé okolnosti provázely výstavbu nové prelatury kláštera. Opat se totiž dohodl se šlechtičnou Terezií Eleonorou Ubelli, která se rozhodla vystavět svůj dům v bezprostředním sousedství staré prelatury s tím, že po její smrti se dům stane obydlím opata – novou prelaturou. Opat za stavitele zvolil Františka Maxmiliána Kaňku a 28. července 1716 s ním uzavřel kontrakt s přesně stanovenými propozicemi. Původně stanovená cena byla nakonec o 700 zlatých překročena a prelatura celkem stála 9000 zlatých. Šlechtična během výstavby od smlouvy na obývání odstoupila, takže opat mohl novou budovu využívat již od roku 1719.

Pozornost augustiniánů se pak obrátila na chrám, který byl v letech 1733–1740 barokně upraven. Zřídili novou hudební kruchtu, vybudovali nové balkóny a kostel opatřili i novým hlavním oltářem, který však byl po zrušení řádu přenesen do kostela sv. Apolináře. V roce 1872 jej pak nahradil nový pseudogotický oltář podle návrhu Bedřicha Wachsmanna, se sochami Eduarda Veselého a obrazy Antonína Lhoty. Požár v roce 1755 si vynutil vztyčení nové střechy kostela a kanonie.

Josefinské reformy:

Zrušení řádu josefinským dekretem v roce 1785 donutilo augustiniány k vyklizení chrámu.  Klášter byl přenechán novoměstskému chorobinci pro nevyléčitelně nemocné a tehdy došlo k jeho opětovnému vysvěcení (1789). V následujících letech se pak uskutečnila řada úprav pro potřeby nemocnice, až do roku 1791 podle plánů prof. Františka Leopolda Hergeta. V letech 1871–1873 proběhla oprava kostela, při níž byly vyměněny kamenné okenní kružby a pruty, začala i regotizace, která se naštěstí plně nerealizovala.

Současnost:

Roku 1960 byl do části prostoru nastěhován Státní oblastní archiv, do jiné Muzeum pohraniční stráže (1962) s takovými pozoruhodnými exponáty jako byl vycpaný vlčák‒ochránce hranic. Nyní je zde Muzeum policie České republiky.

Adresa
Ke Karlovu 1
Praha 2
Česká republika
50° 4' 9.138" N, 14° 25' 42.6612" E
Galerie: 
Svaté sochy
Půdorys Karlov Vlček
Wener Karlov Vlček
Vlček
Odkazy a literatura: 
Kolektiv autorů, Slavné stavby Prahy 2, FOIBOS BOOKS, s. 39–41, Praha 2011.
Karel Navrátil, Paměti kostela Panny Marie na nebe vzaté a sv. Karla Velikého na hoře Karlově, Praha 1877.
Vilém Lorenc, Nové Město pražské, Praha 1973, s. 113‒117.
Hubert Ječný, Karlov, in: Staletá Praha I, Praha 1965, s. 127‒128.
Pavel Vlček-Petr Sommer-Dušan Foltýn, Encyklopedie českých klášterů, Praha 1997, s. 565–569.
Autor: 
Datum poslední aktualizace: 5.9.2018 9:45