Komplex bývalého Plynárenského dispečinku a Federálního ministerstva paliv a energetiky (dnes budovy ČEZ a.s.) (Vinohrady)

Kontext zástavby

Jako kulisa vědecko−fantastického filmu působí v kontrastu k rozšafné atmosféře měšťanských Vinohrad rozsáhlý komplex původně Plynárenského dispečinku. Spolu s nedalekou budovou kdysi Federálního shromáždění jsou obě tyto realizace výraznými reprezentanty onoho proudu moderní architektury, který byl nadšen možnostmi nové techniky a rád ji nejen využíval, ale i stavěl na odiv.

Komplex Plynárenského dispečinku můžeme vnímat jako vetřelce, rozrušujícího pravidelnou strukturu klasického města, nebo můžeme obdivovat originalitu jeho konstrukčního řešení a sebevědomý architektonický výraz. Ale tuto architekturu nepochopíme bez připomínky oné atmosféry šedesátých let, kdy česká Architektura – po césuře historismu – rychle vstřebávala aktuální podněty světové tvorby a spolu s ní sdílela jak víru ve vědeckotechnický pokrok, tak pramalý respekt k historické městské tkáni, obzvláště šlo-li o město 19. století. Pro podobu Plynárenského dispečinku jsou ovšem důležité i konkrétní danosti, s nimiž projekt musel počítat. Parcela byla z větší části volná již od roku 1939, po její západní straně byla v šedesátých letech plánována estakáda, která měla mimoúrovňově křížit Vinohradskou třídu a převádět automobilový provoz Severojižní magistrály v obou směrech za Národní muzeum. Této estakádě by padl za oběť i (dodnes stojící) modernistický nárožní dům č.p. 343. Komplex Plynárenského dispečinku tak měl být koncipován jako jeden z výrazných solitérů, plánovaných tehdy v úseku Muzeum – Trojský most podél Severojižní magistrály, která tehdy byla považována za symbol moderního dynamického města. Dobovým urbanistickým koncepcím také odpovídá volnější kompozice hmot, pod nimiž v různých úrovních prostupuje volný prostor, rampy, akcentovaná schodiště, venkovní betonový bazén.

Soutěž

Původní projekt vzešel ze soutěže v roce 1965 (zvítězili v ní Jindřich Malátek s Ivo Loosem), později však − když bylo rozhodnuto umístit sem dispečink právě budovaného plynovodu ze SSSR do střední a západní Evropy − byl nově složeným týmem zásadně přepracován. Jistě i mezinárodně politický význam stavby umožnil tvůrcům značně odvážné řešení. To dokázali obhájit i v době nastupující normalizace, přestože tato jejich brutalistní Architektura již byla označována za nesocialistickou.

Popis

Vlastní dispečink byl umístěn do nižší, žulovými kostkami obložené přední části, spojené se zadními budovami průchozími visutými tubusy.  Její téměř pevnostní charakter jen s úzkým pruhem oken souvisel s nutností chránit před vnějšími vlivy počítače umístěné ve vnitřním sále. A protože objekt stojí nad jedním z vinohradských železničních tunelů, je chráněn před otřesy originální konstrukcí: celý objem nadzemní části budovy se ložisky jen ve dvou bodech opírá o železobetonový oblouk a současně pouze dvěma šikmými ocelovými nosníky je v zadní části připoután k základům. Spodní kruhová podnož byla v přízemí původně volně průchozí, s proskleným velínem dispečinku v prvním patře.
Zajímavá je také konstrukce vertikálních kancelářských objektů při Římské ulici, které sloužily Federálnímu ministerstvu paliv a energetiky: ocelové pilíře jsou vytaženy na obvod stavby a dík použití Vierendelových nosníků zůstal půdorys zcela volný. Bylo tak možné střídat patra s halovými kancelářemi a patra rozčleněná do menších místností. V posledním patře s panoramatickým výhledem na město byla mimo jiné kancelář ministra, vnitřní prostory pak doplňovaly zasedací místnosti, promítací sál a restaurace zaměstnanců. Pozoruhodný je kontrast záměrně drsného vzhledu exteriéru, jemuž dominuje korodovaná ocel a sklo, a velmi živě – tvarově i barevně – ztvárněného interiéru (spolupracovali na něm i Jan Fišer a Josef Vrana). Architekti zde původně počítali i se zapojením výtvarných děl významných umělců − Olbrama Zoubka, Vladimíra Preclíka, Františka Grosse, Josefa Lieslera –, z ideologických důvodů však k tomu nedošlo.

Třetí součástí komplexu je prosklený objekt přiléhající k boční stěně Rozhlasu, v němž bylo sídlo Světové odborové federace. Na tomto objektu stejně jako na obou vertikálních budovách byly použity dvojité fasády, řešení na tehdejší dobu neobvyklé pro své zaměření na energetické úspory. 

Současnost

V srpnu 2015 projevila zájem o pozemek budovy Transgasu investorská skupina HB Reavisse záměrem celou stavbu zdemolovat a vytvořit zde moderní kancelářské centrum. V reakci na to se na podnět Klub Za starou Prahu kauzou zabýval Národní památkový ústav. Ačkoli byl objekt v dokumentu „Územně analytické podklady hl. m. Prahy“ ÚRM z roku 2007 jmenován mezi architektonicky významnými stavbami kategorie A, které si při navrhování změn územního plánu zasluhují obzvláštní respekt, NPÚ návrh na zařazení mezi kulturní památky nedoporučil a  Ministerstvo kultury ČR v roce 2016 návrh zcela zamítlo. V oficiálním zápisu bylo uvedeno: „Architektonické kvality stávající budovy nevyvažují jeho závažné urbanistické nedostatky“. Od jara 2019 probíhá demolice celé budovy. Aktuální dění kolem můžete sledovat na webových stránkách http://www.vinohradska8.cz/.