Věděli jste?
Narození
26.5.1879
Úmrtí
4.9.1942
Sdílet

Biskup Gorazd (Matěj Pavlík)

Narozen v roce 1879 v Hrubé Vrbce na Hodonínsku, popraven nacisty během heydrichiády v roce 1942.

Zprvu katolický kněz, následně biskup Pravoslavné církve, který byl svatořečen.

Matěj Pavlík se narodil v roce 1879 v obci Hrubá Vrbka na Hodonínsku jako prostřední ze tří synů Jana Pavlíka a Anny, rozené Bělčíkové. Rodina Pavlíkových byla typickou moravskou zbožnou katolickou rodinou konce 19. století. Otec Jan vlastnil hospodářskou usedlost, avšak byl poměrně zadlužený, jeho děti se tak museli vyrovnávat s hmotným nedostatkem.

V obci Hrubá Vrbka bylo v tomto období zhruba stejné zastoupení jak katolíků, tak evangelíků. I přestože byla rodina Pavlíkových římsko-katolického vyznání, docházel Matěj do evangelické školy v obci. Na bohoslužby pak rodina chodila do vedlejší obce Kuželov. Díky tomuto prostředí se v budoucnu Pavlík vyznačoval vysokou náboženskou tolerancí, vždy se snažil pochopit pohnutky odlišného smýšlení jiných.

Po ukončení základní školy poslali rodiče Matěje v roce 1890 studovat arcibiskupské gymnázium do Kroměříže, které bylo ještě tehdy soukromé. Po šesti letech studia se Pavlík v roce 1896 přesunul na Státní gymnázium v Kroměříži, kde setrval dva roky. Následně od roku 1898 začal studovat na teologické fakultě v Olomouci. V tomto období se Pavlík blíže seznámil s cyrilometodějskou misií a ideou slovanské vzájemnosti – aktivně se zapojil do činnosti v Jednotě Velehrad a přednášel ve Slovanském kroužku. Zároveň jej zaujalo literární hnutí Katolické moderny, Pavlík se tak postupně stal vyznavačem reformy církve, což ovlivnilo celý jeho budoucí život.

Teologickou fakultu dokončil v roce 1902 jako jeden z nejlepších absolventů a v tomtéž roce byl vysvěcen na kněze. Až do roku 1905 působil jako kaplan nejdříve v Karlovicích a poté v Brumovicích. Jeho práce byla velmi proaktivní vůči církvi a věřícím, navíc se dále zabýval modernistickým hnutím, začal se seznamovat s moravským politickým prostředím a věnoval se své vlastní literární tvorbě.

V roce 1904 otec Pavlík obdržel nabídku stát se redaktorem kroměřížského časopisu Pozorovatel, než se však mohl funkce ujmout, uplynul celý rok. Kvůli svému angažmá v katolickém tisku byl dočasně zproštěn kněžské služby. Během tohoto období se zapojil do kulturního a spolkového života Kroměříže.

Od poloviny roku 1906 usiloval o místo duchovního správce nově budovaného ústavu pro choromyslné v Kroměříži. V lednu 1908 se tímto duchovním správcem stal. Během svého působení v ústavu se zabýval studiem psychologie, psychiatrie a sociálního postavení svěřenců a zaměstnanců, zároveň místo duchovního správce pozvedl na úroveň postavení lékařské pozice. Jeho snahy o profesionalizaci a reformu ústavu se setkaly s nepochopením od kroměřížských lékařů a s útoky ze strany ateistů a sociálně demokratického tisku. Otec Pavlík si proto požádal v roce 1916 o přestup do obdobného ústavu v Brně, přestup mu však byl konzistoří zamítnut. Podle historiků se jednalo o zlomové období v Pavlíkově životě, které vedlo k postupnému rozchodu s katolickou církví.

Otec Pavlík byl přesvědčen o nutnosti reformy církve, avšak setkával se s nepochopením ze strany katolických elit. Jeho motivací přesunout své působení do Brna byla mimo jiné snaha dostat se do centra politického dění. Zamítnutí jeho přestupu však ovlivnilo i vedení Národní strany katolické, které se obávalo jeho kritických názorů (vedení strany se netajilo svou loajalitou vůči monarchii).

V roce 1918 založil vlastní periodikum Právo národa, v němž chtěl prosazovat své reformní názory, jeho první číslo vyšlo na počátku října. Hledání spolupracovníků pro tento časopis otce Pavlíka zavedlo ke straně Česká státoprávní demokracie, jejímž členem se následně na několik let stal.

Hned na začátku roku 1919 se otec Pavlík přestěhoval do Prahy, začal se podílet na řízení Věstníku Jednoty katolického duchovenstva (spolek sdružující české modernistické duchovní). Na stránkách Věstníku publikoval své proreformní myšlenky a výrazně se podílel na zpracování programu „Obnova církve katolické v Československu“. To nezůstalo bez povšimnutí olomoucké konzistoře, která Pavlíkovi zakázala pro Jednotu pracovat, on však neuposlechl. Od konce roku 1919 až do poloviny 1920 se Pavlík stáhl z veřejného dění, neboť se vyrovnával se závažným onemocněním zraku.

Po své rekonvalescenci se Pavlík i přes počáteční pochybnosti zapojil do ustanovení Církve československé (CČS), která se v roce 1920 odštěpila od římskokatolické církve. Tato jeho angažovanost vyhrotila jeho vztahy s katolickými elitami a tradičními římskokatolickými strukturami, na počátku září 1920 byl z římskokatolické církve exkomunikován.

V roce 1921 byl zvolen biskupem – administrátorem Moravy a Slezska, ačkoli o tuto funkci neusiloval. Podle historiků však Pavlíkovo působení v CČS bylo jen přechodnou fází jeho náboženského vývoje. V rámci CČS se utvářely dva konfesní proudy, Pavlík se přikláněl k pravoslavnému směru. K tomu přispělo i jeho sblížení se srbským biskupem Dositejem a následný pobyt v Srbsku, kde byl v září vysvěcen a přijal jméno Gorazd. V CČS setrval ve funkci biskupa až do roku 1924, než z církve vystoupil a začal jednat s pravoslavnou obcí.

V srpnu 1924 Pavlík svolal do Olomouce své příznivce a společně se rozhodli vstoupit do České náboženské obce pravoslavné. Již v listopadu 1925 byl zvolen biskupem pro celé české země a stal se tak zakladatelem českého pravoslaví.  V roce 1929 díky jeho práci došlo k ustanovení České pravoslavné eparchie, která se pod Gorazdovým vedením konsolidovala – začal vycházet Věstník, na Moravě byly budovány pravoslavné chrámy a v roce 1935 byl v Praze vysvěcen nově získaný chrám sv. Cyrila a Metoděje.

Během nacistické okupace bylo hlavním Gorazdovým cílem starat se hlavně o zájmy své církve, podle toho také jednal. Od konce května 1942 se v chrámu sv. Cyrila a Metoděje ukrývali parašutisté. Gorazd se tuto skutečnost dozvěděl až 11. června a okamžitě začal plánovat jejich přesun, který se měl odehrát 18. června.

Díky zradě Karla Čurdy gestapo odhalilo úkryt parašutistů v den jejich plánovaného přesunu. Biskup Gorazd byl zatčen o sedm dní později v Horních Počernicích. Veřejný proces se čtyřmi představiteli pravoslavné církve (mj. Vladimírem Petřekem, Aloisem Čiklem a Janem Sonnevendem) proběhl na počátku září 1942, předcházela mu mohutná propagandistická kampaň. Všichni čtyři byli odsouzeni k trestu smrti. Biskup Gorazd byl popraven 4. září 1942 v pražských Kobylisích.

Biskup Gorazd byl v roce 1987 svatořečen, svůj pamětní obraz má v chrámu sv. Cyrila a Metoděje.

Věděli jste?
Narození
26.5.1879
Úmrtí
4.9.1942
Odkazy a literatura: 
Pavel Marek – Volodymyr Bureha, Pravoslavní v Československu v letech 1918–1953. Příspěvek k dějinám Pravoslavné církve v českých zemích, na Slovensku a na Podkarpatské Rusi, Brno 2008.
Datum poslední aktualizace: 14.2.2019 11:03
Datum vytvoření: 13.12.2018 11:33