Bourání pražských hradeb (Nové Město)

Prahu a okolní města a předměstí, tedy i Královské Vinohrady a Nusle, obklopovalo od dávných dob opevnění s branami, které mělo v neklidných dobách město chránit. Město a jeho hradby jsou vždy symbolem práva, bezpečnosti a pořádku, a proto hradby město nejen chránily proti nepříteli, ale záviselo na nich také právní postavení občanů. Poloha Nového Města pražského byla určena stejně, tzn., že se „rozkládalo před branami Starého Města pražského“.

Vznik prvního pražského opevnění sahá až do středověku, do poloviny 9. století. Tehdy valy ochraňovaly Pražský hrad a po čase i Vyšehrad. Během několika staletí byly hradby rozšiřovány a přestavovány. Na další gotické, velkolepé hradby z 13. století s vysokými věžemi z dob Václava II., jež obklopovaly Malou Stranu a Staré Město, navazovalo opevnění Nového Města postavené v letech 1348–1350, a téměř současně opevnění Vyšehradu. Nové Město dal Karel IV. obehnat jednodušší zdí dlouhou necelých 3,5 km a vedoucí od Vyšehradu až k Poříčí, v níž byly umístěny čtyři brány a 19 vysokých věží. Hradby se táhly od dnešního severovýchodního bastionu na Vyšehradě přes Ostrčilovo náměstí, kde překlenuly Botič a mírně se pak stáčely k východu směrem ke Karlovu, šly zhruba Sokolskou třídou, pak Mezibranskou ulicí k Národnímu muzeu a Hlavnímu nádraží, podél něj až k ohybu ulice Na Florenci a k Těšnovu.

Úsek hradeb v Nuselském údolí se vlastně stal nedobytným vzhledem k vlhkým loukám v údolí, potoku a strmé skále A snad i proto zde stačily jen dvě věže. Menší z nich stála zřejmě na louce na Slupi, mezi Botičem a mlýnským náhonem, druhá, zvaná Malířská, na Karlově. Ta byla zbourána až v roce 1894.

Od nárožní novoměstské bašty až ke Koňské bráně se táhla rovnoběžně s opevněním ještě jedna zeď, která ohraničovala vinice a zahrady. Byla dlouhá 1200 m. Vnitřní stranu hradeb doplňovala příhradební ulička. Součástí pravobřežního opevnění se staly čtyři brány, z nichž dvě, Poříčská a Horská spadaly pod správu Staroměstských, Koňská a Svinská zase Novoměstských. Na horním konci Václavského náměstí, tedy na Koňském trhu, zhruba mezi Národním muzeem a budovou Státní opery, stála brána Koňská. Nedaleko, na konci Ječné ulice, byla brána sv. Jana, čili Sviňská či Slepá.

Ve 14. století císař Karel IV. připojil Vyšehrad do svého systému opevnění Prahy a nechal také zde vystavět nové hradby. Byly tu postaveny dvě gotické brány, mohutná pevnostní brána Špička, velmi podobná Slepé bráně u Ječné ulice, a druhá zvaná Pražská či Jeruzalémská, (Vnitřní, Chotkova) která stála na severní straně, obrácena proti městu. Ta však byla zbořena již roku 1420 za husitských válek.

Během druhé poloviny 15. století a v 16. století vzhledem k déle trvajícímu míru zůstaly hradby i brány nevyužity a chátraly. Zdivo se pozvolna rozpadávalo, dřevěné ochozy ztrouchnivěly a příkopy se plnily smetím i hnojem a dokonce leckde byly společně s parkánem pronajímány na zahrádky s altány. Po vypuknutí třicetileté války (1618–1648) bylo původní opevnění města opět posíleno, na novoměstské straně vyrostlo pět hliněných bastionů. Po stavovském povstání r. 1623 přestalo platit privilegium pro cech střelců, kteří také vyráběli zbraně, a ti museli své byty ve věžích opustit, když jim bylo nařízeno „strhnouti do tří dnů své příbytky na Starém i Novém Městě, od staletí při zdech městských vystavěné“.

To však ještě zdaleka nebyl konec pražských hradeb. Ty byly naopak znovu posíleny.

Na Vyšehradě, v dominujícím postavení nad Prahou, byla vybudována citadela. V roce 1653 se císař Ferdinand III. rozhodl obehnat Prahu novými hradbami a přeměnit ho v pevnost. Proto vzniklo postupně 40 bastionů a deset dalších bran, z toho tři na Vyšehradě, a délka hradebních zdí dosáhla téměř 17 km. Opevnění bylo v hrubých rysech dokončeno kolem r. 1680, ale zcela hotové nebylo nikdy. Vyšehrad s Novým Městem stále spojovala gotická hradební zeď.

Nejzranitelnějším místem opevnění bývaly brány, protože stály na nejlépe přístupných místech. Jejich polohu určovaly trasy historických cest, které od nepaměti přiváděly pocestné do Prahy. Žitná brána vlastně nahradila původní Svinskou bránu. Té se po pozdějším zaslepení až do jejího zbourání říkalo Slepá. Žitná brána s bohatým architektonickým členěním na vnější straně a s jednoduchým vjezdovým portálem směrem do města byla dokončena v roce 1694.

Práce na opevnění pozvolna ustávaly a až v souvislosti s válkami o dědictví habsburské v letech 1741–1742 opět ožily. Avšak traduje se, že r. 1741 Francouzi dobyli Nové Město tak, že prostě po žebřících přelezli zeď u Koňské brány. V roce 1749 byla pevnostní funkce Prahy sice úředně zrušena, ale realizaci tohoto nařízení zabránila sedmiletá válka. V 18. století stále platil zákon o pevnostním rajonu, tzn., že bylo zakázáno stavět jakýkoli objekt ve vzdálenosti 600 m, někde 1200 m od hradeb. A tak nejen opevnění, ale také hradební příkopy stále bránily výstavbě cest a silnic.

Během napoleonských válek v letech 1809 a 1813 ještě vzniklo několik předsunutých opevnění, mezi jinými i před Vyšehradem. Byla zde postavena zalamovaná hradba nad Vltavou a v letech 1838–1844 sypané valy. Tehdy byla přeložena Vyšehradská silnice mezi Prahou a Táborem a současně došlo k prolomení Cihelné brány na Vyšehradě směrem k městu

V první polovině 19. století měly hradby ještě jiný význam, kdy jich Pražané využívali k nedělním procházkám, a brány zase sloužily pro kontrolu pohybu osob a zboží. Bastiony se pronajímaly k soukromým účelům. Příkopy od Nové brány směrem k Vltavě byly osázeny morušemi, jinde se pěstovala zelenina. 

Svou podobu začalo barokní opevnění Prahy opět významně měnit v roce 1844, tentokrát naopak prolomením hradeb pod Vítkovem, kdy byla do města přivedena první železniční dráha a na Masarykovo nádrží přijel první vlak. Otvory pro koleje byly opatřeny branami, které se na noc uzavíraly mříží a zamykaly.

Dalším impulsem pro zrušení hradeb byl neúspěch během prusko-rakouské války v roce 1866, kdy byla Praha bez boje vyklizena a okupována Prusy. V témže roce císař František Josef I. dal souhlas ke zrušení opevnění. Nebylo to zcela snadné, neboť vojáci se ze svých pozic nechtěli stáhnout a prostory opevnění a bašty nadále využívali. V roce 1868 vyšlo nařízení, podle něhož musela pražská obec nejprve pozemky, na nichž stály hradby, vykoupit. Proto likvidace trvala velmi dlouho.

Bourat se začalo až v červenci 1874 v místě dnešního Florence a pokračovalo se na Novém Městě směrem k  náměstí I. P. Pavlova a také na dalších místech. Likvidace hradeb pokračovala v roce 1875 a v dalších letech. Jako první zanikly brány Poříčská a Koňská. 

Pro Nové Město znamenalo zbourání hradeb a bran především lepší spojení s Královskými Vinohrady, Žižkovem a Nuslemi, pro Královské Vinohrady zase stavební boom. V některých místech zůstalo dodnes zachováno barokní opevnění a několik věží, např. na Karlově je to bastion č. 31 U Božích muk. Také hradební zeď mezi parkem Folimankou a Albertovem, která vede až ke zmíněnému bastionu, je zachována a nyní i krásně zrekonstruována.

Na území současné Prahy 2 byly v prostoru za Koňskou branou (směrem na Vinohrady) vybudovány sady, jinde začala výstavba činžovních domů. Rušení pražských hradeb se táhlo až do dvacátých let 20. století, kdy se bouralo opevnění v okolí Pražského hradu; některé části zůstaly také tam zachovány dodnes, např. Písecká brána nebo Hladová zeď.

Vyšehradskou citadelu vojenská posádka opustila až roku 1911, a protože toto barokní opevnění nikomu nepřekáželo, také to zůstalo ve své podstatě až dodnes. Siluetu Vyšehradu si bez majestátných hradeb dnes už ani neumíme představit, nehledě na to, že jsou docela dobře využité. Dnes slouží k oblíbeným procházkám a navíc je také zpřístupněn prostor Gorlice.