Kavárna Hlavovka, Italská čp. 1219/2, Anglická čp. 1219/27 (Vinohrady)

Objekt

Hlavovka byla známou a oblíbenou kavárnou, jakých bylo na území Královských Vinohrad hned několik. Nacházela se na nároží Anglické a Italské ulice, tedy tehdejšího Purkyňova náměstí a Divišovy ulice. Severní stranu dnešního náměstí Míru zaujímala až do roku 1902 zahrada Eichmanka, která se rovněž nazývala Lipová či Štikovna. Tohoto roku koupila Eichmanku Záložna Vinohradská a rozparcelovala ji. Vznikl tak blok domů k  Římské ulici a pozemek pro stavbu Vinohradského divadla. Rohový pseudobarokní dům čp. 1219, kde bývala vyhlášená Hlavova kavárna, zvaná Hlavovka, si pro sebe vystavěl podle plánu Josefa Pospíšila stavební podnikatel a starosta města Alois Bureš. Rovněž v roce 1903 a ve stejném slohu byly postaveny i další domy v témže bloku na místě bývalé Eichmanky.

Kavárna

Hlavovku snad nejlépe charakterizuje inzerát v Památníku města Královských Vinohradů, který sepsal v roce 1929 pan ředitel školy František Pavlík: „ Hlavova kavárna od vzniku svého před 28 roky shromažďuje ve svých skvělých místnostech vybranou společnost inteligence a světa uměleckého, novinářského i veřejného. Mezi stálými návštěvníky po léta možno vzpomenouti malířů Preislera, Ulmana, Úprky, Hynaise, Nejedlého, Jansy, Beneše, Kalvody, velkého národního hrdiny Štefánika v létech předválečných, dále J. V. Klofáče (českého národně socialistického politika a novináře – pozn. M. P.), Čapka-Choda a mnoho dalších. Výborná, reprezentační poloha této kavárny s přímým výhledem na nejživější část Mírového náměstí, činí sympatickou návštěvu kavárny i hostům z celé Prahy. Lví podíl na oblíbenosti má ovšem i vzorná obsluha šéfa p. Malíka, který péčí svou o výborný požitek i pohodlí hostů je vpravdě vzorem československého živnostníka“.  Kavárna byla pověstná širokým výběrem tisku z celého světa. Ve třicátých letech byla v největším sále kulečníková herna. K výše vyjmenovaným štamgastům dávných dob musíme přiřadit v dobách pozdějších i členy hereckého souboru blízkého Vinohradského divadla.

Kavárna Hlavovka byla upravena v roce 1962 a stále si udržovala svého genia locci. Vliv na její atmosféru měla blízkost Vinohradského divadla, a přestože byla později rozdělena na tři střediska – restauraci, kavárnu a hernu – ve všech si podržela kavárenské vybavení i poklidnou kavárenskou atmosféru a stejný sortiment. Hlavovka byla za socialismu zařazena do II. cenové skupiny. Připomeňme, že všechny gastronomické podniky byly v ČSSR zařazeny do jedné ze čtyř skupin, označených římskými písmeny. Restaurace a kavárny II. cenové skupiny musely plnit obvykle i společenskou funkci. Prostředí a služby charakterizoval zejména příjemný interiér, kvalitní a dobře udržované vybavení, odpovídající úroveň obsluhy a ubrusy na stolech. Pokrmy byly podávány na talířích, přílohy ovlivňující chuťové a estetické vlastnosti pokrmů se podávaly zvlášť. Jídla na objednávku se podávala na nerez nádobí, v keramice, skle apod. Používal se jednotný porcelán, nerez příbory a celé papírové ubrousky. Alespoň hlavní uličky v restauraci musely být pokryty běhouny, na jedno místo u stolu připadalo nejméně 1,5 m² odbytové plochy, hostům měla být k dispozici šatna, šatnové kouty nebo niky. Toalety byly zvlášť pro muže a zvlášť pro ženy, k dispozici musela být tekoucí voda, alespoň studená. Rovněž muselo být k dispozici mýdlo, ručník a toaletní papír.

Kavárna měla provozní dobu od 10 hodin dopoledne do půlnoci, restaurace měla otevřeno přes obědy od 11 hodin do 15 hodin a večer od 18 do 22 hodin. Restaurace nabízela 80 míst, kavárna měla kapacitu 160 míst a herna 20 míst. Kromě toho zde byly dva salonky o 20 a 40 místech. Hlavovku provozovaly Hotely a restaurace v Praze 2. Po tzv. sametové revoluci neměla Hlavovka, stejně jako sousední Valdek, takové štěstí jako nedaleká Demínka a zanikla. Na jejím místě byla zřízena expozitura bankovního domu.

Architekt

Architekt na Královských Vinohradech Josef Pospíšil se zásadním významem podílel v prvním desetiletí 20. století na vzhledu Královských Vinohrad.  Kromě domů mezi Ibsenovou a Italskou ulicí projektoval i budovy ve Slezské čp. 1297/3, 1324/44, 1333/46, 1345/48, v  Korunní 1295/55 a 1296/57, v Římské 1276/36. Projektoval domy v ulici U Havlíčkových sadů a na východní straně Riegrových sadů (dnes Chopinova ulice). Skoro by se dalo říci, že většina domů v  Korunní ulici, v ulici Na Švihance a dnešní Slavíkově ulici, pokud má neobarokní fasádu, je dílem architekta Josefa Pospíšila.