Klub fotografů amatérů na Královských Vinohradech (Vinohrady)

Přelom 19. a 20. století znamenal ve vývojí fotografie její rozšíření do sféry zájmové, tedy amatérské, což se odrazilo i ve spolkovém hnutí. V roce 1889 vzniká Český klub fotografů amatérů v Praze (známý jako Fotoklub Nekázanka), který bezmála 20 let soustřeďoval pražské fotoamatéry a razil cestu k zlidovění fotografie.
Snad růst města, zejména směrem ke dnešním Vinohradům, dobrý přiklad dobře prosperujícího prvého fotoklubu, či dost možná i pohnutky konkurenční daly vzniknout druhému pražskému fotoklubu, Klubu fotografů amatérů na Královských Vinohradech, předchůdci dnešního fotoklubu KFA Praha.
Ustavující schůze nového fotoklubu se konala dne, 7. 3. 1908 a členové se nejprve scházeli v restauraci U Riegra v  Šumavské ulici. Prvním předsedou fotoklubu byl zvolen Dr. Albert Keclík. Stala se tak druhým fotoklubem v českých zemích tehdejšího Rakouska-Uherska, a posléze i druhým nejstarším fotoklubem v Československu.
Členská aktivita nezůstala jen u založení klubu. Již v následujícím roce se fotoklub přestěhoval do nové místnosti v Palackého ulici, která skýtala lepší pracovní podmínky a hlavně zde bylo možné připravit fotografie pro první výstavu. Konala se v roce 1911 v Rudolfínu a bylo na ni vystaveno 300 fotografií od 38 členů. Mezi vystavenými pracemi vynikaly zejména fotografie Ing. Aloise Zycha, spoluzakladatele a pozdějšího předsedy klubu, který se věnoval zejména aktům.
Fotoklub navštěvovaly výrazné osobnosti tehdejší fotografie, jako např. Fabinger, Funke, Jeníček, Koblic a jiní, které výrazně ovlivnily tvorbu členů a vytvořily určitou tradici v rychlém přejímání nejen technických novinek, ale i nových myšlenek a tvůrčích proudů do klubového života. V průběhu 20. let silně ovlivnil klubovou tvorbu Čechoameričan Dr. D. J. Růžička, který při svých návštěvách vlasti neopomněl navštěvovat vinohradský fotoklub. V roce 1936 byl Dr. Růžička jmenován čestným členem fotoklubu.
Významným v životě fotoklubu se stal rok 1929, kdy fotoklub přesídlil do nově vystavěného paláce Valdek na Královských Vinohradech, kde si nechal zřídit prostory nejen pro klubovnu, ale též pro rozměrný ateliér, pracovnu, 9 fotokomor a místnost kustoda. Kvalitní program fotoklubu a jeho moderní vybavení se staly významnou součástí amatérského hnutí a v průběhu let se řada členů fotoklubu dala i na profesionální dráhu. Osud fotoklubu byl pochopitelne poznamenán událostmi za 2. světové války a zejména v  období komunistické totality, kdy vedení fotoklubu muselo čelit nejen tlaku zideologizované státní kultury, ale v letech normalizace i snaze zbavit fotoklub jeho tradičních prostor. Ve vedení fotoklubu, který po včlenění do struktury státní zájmové činnosti po roce 1948 působil pod hlavičkou Tatra Smíchov a později se stal součástí útvarů zájmové činnosti Ústředního kulturního domu železničářů, se však našli funkcionáři, jimž se dařilo uchovat tradiční styl práce v odborném vzdělávání členů a prosadit poměrně rozsáhlou výstavní činnost, a to nejen účastí na mezinárodních salonech, ale i při pořádání vlastních výstav. K nim je třeba přičíst i putovní výstavu pěti měst Pentaphot (Budapešť, Kodaň, Mnichov, Praha a Vídeň) v letech 1971 - 1973, která významně napomohla navázat a udržet konakty se svobodným světem v dalších letech. Jednotné a cílevědomé vedení fotoklubu hájilo v úzkém manévrovacím prostoru pozice alespoň svobodnějšího tvůrčího vyjadřování fotografickým obrazem a nacházelo i spřízněné jednotlivce na různých úrovních státem řízené kultury, kteří s jistou odvahou minimalizovali dopady ideologie na amatérské kolektivy. Polistopadový vývoj přinesl fotoklubu možnost návratu k samostatné existenci jako občanské sdružení, prostory klubu v paláci  Valdek zanikají při jeho rekonstrukcí (1990).